Jan Jandourek

(studie vznikla v rámci projektu Víra a přesvědčení „nevěřících“ podpořeného Templetonovou nadací)

Celá verze v PDF

Summary

A Preliminary Study on the Typology of Nonbelievers

The opinions and views which could be collectively attributed to so called “nonbelievers” are varied and include a large number of attitudes. This text is a result of preliminary research which is looking for answers of respondents to specific questions about religion, God, and spirituality. The results seem to confirm the assumption that it is useful to use qualitative sociological methods in this area. There are already a number of suggestions on how to categorize nonbelievers. One should not disregard the results of previous research. However, we try to reinterpret the material obtained in two steps from written answers to questions and from guided interviews. A preliminary conclusion and starting point for further research may be the finding that for a particular type of atheist/agnostic, it is irrelevant whether the term God is replaced by another designation that may be closer to them. In the case of “nonbelievers” one finds strong resistance to religious institutions which they see as oppressive, unable to justify the reason for their existence, and therefore unnecessary at best. The result of this preliminary study shows the need to use personal conversation as a tool and to focus on the personal biography of the respondent.

 

  1. Úvod

Množství názorů a pohledů lidí, které lze souhrnně označit jako nonbelievers („nevěřící“), se pohybuje na škále a zahrnuje nesčetné množství postojů, které lze obtížně převádět na jednoho jmenovatele, aniž bychom se vyhnuli banalitám. Jako vhodný přístup se jeví použití kvalitativních metod, které k problému přistoupí bez předem daných představ o kategoriích. Je třeba postupovat kombinací metod. Tato práce je jen pilotní sonda, která ověřuje reakci respondentů na některé otázky. Cílem je vytvořit výchozí bod pro další rozsáhlejší zkoumání a přesnější volbu postupů.

Jaký nástroj je vhodný a přiměřený zkoumání takového jevu, jako jsou názory a postoje lidí v neurčité zóně mezi věřícími a nevěřícími? Bohatství forem, které se zde vyskytuje, představuje velmi složitý „materiál“, protože má mnoho podob. Navíc se jedná o poměrně intimní vnitřní záležitosti člověka, které při použití nevhodného přístupu můžeme nejen přehlédnout, ale také dotazovanou osobu zaskočit, zablokovat, vzbudit její nechuť či nedůvěru.

 

  1. Meze kvantitativního přístupu

Kvantitativní přístup vychází často z toho, že jsou lidem přeloženy otázky, jaké „položce“ ze seznamu dotyčný věří, nebo nevěří. Můžeme tak získat data, která budou svým způsobem reprezentativní pro populaci. Nepostihneme tak ale problémy, které by vyplynuly z podrobnějšího rozhovoru s jednotlivcem. Například u otázky, zda si Boha představuje jako nějakou osobní entitu, není vůbec jednoznačné, co si respondent představuje pod pojmem „osobní“.

Je jasné, že v rámci kvantitativního výzkumu není možné do takových detailů zabíhat, protože bychom nakonec nebyli schopni vytvořit nějaký reprezentativní obraz, který se týká celku populace. Klást takové otázky je správné, pokud chceme získat jakási základní data, s kterými pak budeme dále pracovat.

V případě Evropského výzkumu hodnot (2017) vypadaly otázky například takto:

(Dotazníky pro jednotlivé země najdeme pod odkazem „Fragebögen“ na stránkách:

https://search.gesis.org/research_data/ZA7500)

 

  1. Kvalitativní přístup

Kvalitativní sociologie se snaží o „pochopení životního světa (Lebenswelt) a pravidel každodenních činností jiných individuí (sociálních aktérů), včetně jejich motivací, dešifrování významů, které přikládají věcem, procesům, aktivitám a symbolům. Toto vědění se vyjadřuje důsledně v běžném, přirozeném jazyce, byť s použitím specifické, někdy dokonce málo srozumitelné terminologie. Proti kvalitativní sociologii stojí kvantitativní sociologie, která přikládá velký význam čítání, měření a kvant. a formalizovanému vyjadřování souvislostí, protože z hlediska kvalitativní sociologie usiluje nikoliv o rekonstrukci životního světa soc. aktérů, ale o výstavbu tzv. pozitivní vědy, většinou podle modelu věd experimentálních“. (Sociologická encyklopedie, https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Sociologie_kvalitativn%C3%AD)

Oba tyto přístupy se samozřejmě doplňují.

Při zkoumání tak intimní záležitosti pro život jedince, jako je vztah k náboženství, kde nás zajímají právě ony „motivace a dešifrování významů přikládaných věcem, procesům, aktivitám a symbolům“, je kvalitativní přístup vhodný a žádoucí.

Jakou metodu ale zvolit? Jednou z možností, která aspoň aspiruje na to, abychom byli co nejméně ovlivněni našim předchozím porozuměním, je „zakotvená teorie“.

Zakotvená teorie (grounded theory) je systematická metodologie v sociálních vědách, která konstruuje teorie metodickým shromažďováním dat a jejich analýzou. Tato metodologie používá induktivní uvažování, na rozdíl od hypoteticko-deduktivního modelu. Studie využívající zakotvenou teorii začíná položenou otázkou, nebo dokonce jen shromažďováním kvalitativních údajů. Jak badatelé přezkoumávají shromážděná data, nacházejí opakující se ideje, pojmy nebo prvky, tak je kódují. Při dostatečném množství materiálu lze kódy seskupovat do pojmů a poté do kategorií. Tyto kategorie se pak mohou stát základem nové teorie.

Zakotvená teorie se zcela liší od tradičního modelu výzkumu, kde si výzkumný pracovník vybere existující teoretický rámec, a teprve poté shromažďuje data, aby ukázal, jak teorie odpovídá (nebo neodpovídá) zkoumanému jevu.

„Teorie založená na datech obvykle nemůže být úplně vyvrácena nebo nahrazena jinou teorií. A to proto, že je příliš těsně spojena s daty, je jí určeno trvat, a to navzdory všem nevyhnutelným změnám a přeformulování. Nejnápadnější příklady jsou Weberova teorie byrokracie a Durkheimova teorie sebevraždy. Tyto teorie vytrvaly po desetiletí a podnítily řadu výzkumů a studií, stále vzrušují studenty a profesory, kteří se je pokoušejí upravit chytřejšími způsoby testování a přeformulování. Naproti tomu logicky vydedukované teorie založené na nepodložených domněnkách, jako například dobře známé teorie ‚sociálního systému‘ a ‚sociální akce‘ mohou vést své stoupence při pokusech sociologii rozvinou zavést na scestí.“ (Glaser, Strauss 2017: 4)

Autoři se vyslovují proti „oportunistickému používání teorií“ a tomu, aby se badatelé dodatečně pokoušeli svým datům dát nějaký obecný sociologický význam.

Metoda zakotvené teorie neusiluje o „pravdu“, ale o konceptualizaci toho, co se děje, pomocí empirického výzkumu. Metoda zakotvené teorie se svým způsobem podobá tomu, co mnoho vědců dělá, když retrospektivně formulují nové hypotézy, aby odpovídaly údajům. Při použití metody zakotvené teorie však výzkumník hypotézy nevytváří předem, protože předem vytvořené hypotézy vedou k teorii, která není podložena daty.

Pokud je cílem výzkumného pracovníka přesný popis, měla by být vybrána jiná metoda, protože zakotvená teorie není popisná metoda. Místo toho má za cíl vytvářet koncepty, které vysvětlují, jak lidé řeší své ústřední starosti bez ohledu na čas a místo. Použití popisu v teorii generované metodou zakotvené teorie slouží především objasnění pojmů.

Plné využití metody zakotvené teorie včetně hledání pojmů a jejich seskupování do kategorií při zkoumání nonbelievers bude vyžadovat větší rozsah materiálu, než umožňuje tento pilotní pokus. Jde o úplně první fázi, kdy sbíráme data a snažíme se bez předem dané teorie odpovědět na otázku, jakým způsobem uvažují lidé, kteří sami sebe označují za „nevěřící“.

Pokud jde o zkoumání nonbelievers, můžeme naše znalosti o tématu „uzávorkovat“, ale samozřejmě víme, že tady už existuje řada studií na toto téma a že nones jsou zařazováni do různých kategorií a ty se nám budou vybavovat, když se zabýváme získaným materiálem. Toto ovlivnění můžeme pouze vzít v úvahu, ale zcela odstranit ho nemůžeme.

 

  1. Pokusy o kategorizaci

James Emery White například popisuje čtyři typy lidí, na které může církev narazit: 1. církevní věřící („již učinila rozhodnutí pro Krista“) , 2. církevní nevěřící (účastní se bohoslužeb, ale „neodevzdali svůj život Kristu“), 3. necírkevní věřící (biblické to není, věřící má patřit k církvi, ale je mnoho takových lidí), 4. necírkevní nevěřící (je mimo církev a s Kristem žádný vztah nemá). (White 2003: 36)

Toto členění prozrazuje, že se jedná o pozorování dané pastoračním úmyslem: s kým přichází církev/církve do styku a je třeba s takovými lidmi pracovat.

Autoři Christopher Silver, Thomas J. Coleman III a Jenny Holcombe se typologií nevěřících zabývali ve své studii The six types of nonbelief: a qualitative and quantitative study of type and narrative (in: Mental Health Religion & Culture, November 2014). Výsledkem bylo zkonstruování této typologie: „Ve dvou studiích, jedné kvalitativní a jedné kvantitativní, tento výzkum zkoumal, jak se nevěřící sami identifikují. Studie 1 (kvalitativní studie) zjistila, že jednotlivci sdílejí definiční souhlas, ale používají různá slova k popisu různých typů nevíry. Prostřednictvím tematického kódování byla pozorována typologie šesti různých typů nevíry. Jsou to akademičtí ateisté, aktivisté ateisté/agnostici, hledající agnostici, antiteisté, non-teisté a rituální ateisté.“

V komentáři k tomuto výzkumu Ralph W. Hood, Peter C. Hill a Bernard Spilka poznamenávají, jak je uvnitř této typologie jev ještě složitý: „Pokud předpokládáme, že přinejmenším ve Spojených státech většina typů nevěřících dekonvertovala z tradiční víry, stojí za to tu zmínit některá důležitá zjištění. Předně je pravděpodobné, že některé důvody pro dekonverzi mohou být asociovány s emoční nouzí a mohou v sobě zahrnovat zápas s Bohem, zatímco jiné mohou být jednoduchým důsledkem racionálních pochybností. Nicméně soustředění se na varianty ateismu ukazují, že stejně jako u teismu důvody pro ateismus se různí. Silver a kol. například ukazují, že již pouze jejich antiteistická skupina se liší na multidimenzionální škále hněvu, což naznačuje, že antiteisté jsou stejně dogmatičtí jako jsou některé náboženští fundamentalisté autoritářští.“ (Hood, Hill, Spilka 2018: 300)

Pro výzkumníka je tedy obtížné se tvářit, že nemá ponětí o tom, že již byla vykonána v této oblasti značná práce. Nemá ani význam objevovat již objevené a pouze použít jiné pojmy. Ovlivnění lze ale čelit metodickým pochybováním, totiž že si položíme otázku, zda zjištěné odpovídá našemu vlastnímu získanému materiálu. Liší se také naše kulturní prostředí a je tedy možné, dokonce pravděpodobné, že najdeme typy jiné, než našli předchůdci například ve Spojených státech.

Nový přínos může být v prozkoumávání biografického aspektu, totiž že rekonstruované kategorie představují pro jedince jen „časový snímek“, momentku a v jeho vývoji. Zajímavé je, jak dochází ke konverzím, dekonverzím, rekonverzím, za jakých okolností a proč. Pojem konverze v sobě často nese již určité náboženské předznamenání a tedy konstatování, že došlo k zásadnímu zlomu v životě jedince. Pojem alternace, jak ho navrhuje Peter L. Berger (Viz níže.) lépe vystihuje, že k takovým zlomům ale může během životní dráhy dojít vícekrát. Známé jsou případy osobností, které své přerody popsaly. Lze od komunismu přejít ke křesťanství a nakonec k islámu (filozof Roger Garaudy), od ateismu ke katolictví a členství v přísném kontemplativním řádu a pak k hledání inspirace v buddhismu (trapista a duchovní spisovatel Thomas Merton), od antiklerikálního mládí ke kněžství a členství v jezuitském řádu přes komunismus zpět ke katolictví (italský kněz Alighiero Tondi). Popsat tyto přechody u lidí méně známých by mohlo být jedním ze směrů, kudy by se mohlo zkoumání ubírat.

 

  1. Vlastní tázání – jaro 2020

V první fázi jsem použil tyto otázky, kterým předcházela obecná úvodní otázka:

Když budete přemýšlet o své životní zkušenosti a o tom, jak jste se během svého života změnil(a), jak se váš světonázor změnil ve vztahu k náboženství?

Pak byly položeny konkrétně tyto otázky:

  • Jak byste pojmenoval svou současnou pozici, názor, pohled na náboženství, popřípadě spiritualitu?
  • Když se podíváte zpátky na svůj život, existují významné momenty, které ovlivnily váš vývoj a pohled na svět? Kdy se to dělo?
  • Jak se konkrétně změnil váš pohled na náboženství?
  • Existují konkrétní události nebo konkrétní body v čase, kdy si vzpomínáte na změnu nebo posun ve vašem náboženském nebo ne-náboženském světonázoru?
  • V čem byly důležité?
  • Jaká byla v té době vaše víra nebo ne-víra?
  • Jak vás ostatní identifikovali (za co vás z toho hlediska považovali) během etap vašeho názorového vývoje?
  • Byli si ostatní vědomi vaší víry – ne-víry?
  • Co bylo pro vás ještě důležité ohledně vašeho pohledu na svět a životní zkušenosti?
  • Existují nějaká témata nebo nápady, kterých jsem se dotkl, ale je třeba je dále prozkoumat?

Předem bylo jasné, že se tu požívají pojmy, které by potřebovaly nějaké další rozvedení, a písemná forma umožní respondentovi „uniknout“ od tématu poměrně rychle, aniž je možné ho nějak zbrzdit.

Odpovědi byly skutečně velmi stručné, za zmínku ale stojí, že některé přece jen dávají hlubší vhled do myšlení respondenta, takže není nutno apriorně tento nástroj odmítnout. Spíše je nutné počítat s nízkou „účinností“. Pokud proběhne jen jedno kolo písemného tázání, nelze odstranit nedorozumění ohledně smyslu otázky, respondent nemá potřebu po odmlčení přece jen něco dodat, nelze reagovat na jeho nonverbální komunikaci, která může prozrazovat jeho postoj k otázce. Přicházíme tak nejspíš o důležitý materiál, s kterým bychom mohli pracovat. Nemáme tak třeba možnost rozeznat, zda odpověď „není to pro mě důležité“, neznamená spíše „nechce se mi o tom mluvit“.

U těch respondentů, kteří poskytli delší odpovědi, se především díky otázce na významné momenty jejich života projevila snaha převyprávět aspoň ve stručnosti svůj duchovní životní příběh. Vzniklo tady vlastně to, co popisují Andrew Singleton a Ruth Webber, když líčili svá východiska pro tázání: „Naše metodika má tři charakteristické rysy: žádné přímé zmínky o termínu spiritualita, důraz na osobní vyprávění; použití evokativních technik (…) Náš plán rozhovorů také kladl značný důraz na vyvolávání osobních artefaktů, příběhů líčících jejich vlastní zkušenosti, na rozdíl od kladení otázek, které vycházejí z formálních koncepčních znalostí. Nedávný výzkum ukazuje, že příběhy umožňují jednotlivcům pochopit jejich zážitky, uspořádat události soudržným způsobem, spojit události s jinými událostmi a vytvořit si pro sebe pocit biografické kontinuity (…) Naše metodika má tři charakteristické rysy: žádné přímé zmínky o termínu spiritualita, důraz na osobní vyprávění; použití evokativních technik (…) Náš plán rozhovorů také kladl značný důraz na vyvolávání osobních artefaktů, příběhů líčících jejich vlastní zkušenosti, na rozdíl od kladení otázek, které vycházejí z formálních koncepčních znalostí. Nedávný výzkum ukazuje, že příběhy umožňují jednotlivcům pochopit jejich zážitky, uspořádat události soudržným způsobem, spojit události s jinými událostmi a vytvořit si pro sebe pocit biografické kontinuity.“ (Singleton, Webber: 2004)

 

  • Respondenti na první verzi otázek

První skupina respondentů vznikla nabalováním. Respondentka, Češka žijící ve Švýcarsku, oslovila své známé, kteří odpovídali písemně na otázky. Někteří respondenti byli vybrání autorem.

 

  • Karl (Švýcarsko,38 let)

„Myslím, že náboženství je potenciálním nástrojem manipulace s lidmi, a proto je zásadně nebezpečné. Zde ve Švýcarsku mají tzv. zemské církve (katolíci a etablovaní protestanti) umírněné postoje a méně aktivní a přesvědčené členy. Riziko manipulace je proto nízké. U jiných náboženských skupin, jako jsou evangelické svobodné církve, tradiční muslimové nebo ortodoxní Židé, toto nebezpečí existuje. V tomto případě hrozí náboženská autorita kádrů nutit členy, aby se chovali způsobem, který není v jejich zájmu (např. odmítnutí jejich vlastní sexuality, nošení závoje, navštěvování segregovaných škol). I tady tomu může stát čelit lidskými a občanskými právy, veřejnými školami a tak dále. Tím to zůstává problémem pro dotyčné náboženské příslušníky a nestává se to nebezpečím pro běžnou populaci.

Nevím o žádných individuálních formativních zkušenostech. Spíše to byl postupný proces v mnoha malých krocích.

Od začátku mého studia, kolem 19 let, jsem často přemýšlel o tématu víry a náboženství.

Než jsem začal studovat, byl jsem obyčejným pasivním členem církve. Šel jsem na vyučování náboženství podle rozvrhu, chodil jsem do kostela se svými rodiči o svátcích a někdy čas od času, a kolem 15–16 let jsem navštěvoval bohoslužby pro mládež, abych mohl být konfirmován. Nikdy jsem nebyl o církvi nijak zvlášť přesvědčen a z vlastní iniciativy bych do kostela nešel. Zejména při bohoslužbách pro mládež jsem nepovažoval vedoucího (který nebyl ani vyškoleným učitelem, ani knězem) za přesvědčivého. Protože se však v mém prostředí téměř nikdo nevyjadřoval proti náboženství a já se těšil na štědré dárky ke konfirmaci, nevyjádřil jsem výslovně negativní postoj.

Teroristické útoky z 11. září 2001 mě upozornily, že náboženství má pro jednání některých lidí zásadní význam.

Abych to lépe pochopil, zapsal jsem si islámská studia jako vedlejší obor a četl různé knihy o politice na Středním východě, v nichž bylo náboženství také faktorem. Pro mě už náboženství nebylo jen něco, co je prostě tam, ale aspekt našeho života, na který stojí za to se blíže podívat. Tato diskuse o negativních aspektech islámu vedla k mému obecně negativnímu postoji k náboženstvím. Chtěl jsem si přečíst Korán, abych se o tom dozvěděl více. Než jsem začal, uvědomil jsem si, že jsem Bibli, ‚svatou‘ knihu ve svém prostředí, nikdy nečetl, ale znal jsem ji pouze nepřímo od náboženských učitelů a pastorů. Nejprve jsem tedy četl Bibli a teprve potom jsem četl Korán. Protože jsem tyto knihy považoval za zajímavé jako historický doklad jejich doby a jako faktory ovlivňující lidi dnes, zabývám se od té doby také náboženstvím. Zejména jsem se nedávno zúčastnil přednášek na Yale University na téma Starý a Nový zákon, které jsou k dispozici na YouTube.

Než jsem začal studovat, tak jsem na vyznání víry, která jsou za náboženstvím, myslel málo. Nepamatuji si, proč jsem se tím pak od svých asi 20 let zabýval. Pokud si pamatuji, nejednalo se o studium islámu, ale spíše o myšlenky, které jsem získal od jiných studentů nebo z internetu. Vzhledem k tomu, že jsem během studií už nežil s rodiči, bylo pro takové inspirace a myšlenky více prostoru. Původně jsem si myslel, že svobodná vůle není slučitelná s vševědoucím Bohem (pokud si svobodně zvolím, Bůh nemůže vědět, co bude). Protože se myšlenka svobodné vůle zdála nezbytná pro mé sebepochopení, považoval jsem ideu Boha v křesťanském smyslu za děsivou. Tento argument pro mě již není ústřední, protože svobodná vůle je pravděpodobně vědecky neudržitelná.

Další myšlenkou bylo, že modlit se například za složení zkoušky musí být absurdní. Proč by se o to měl starat všemocný Bůh?

Poté jsem se opakovaně zabýval ateismem. Důležitým zdrojem pro to byla videa na YouTube. Později jsem se také připojil k Freidenker-Vereinigung, který se zasazuje za ateismus.

Zatím bych svůj základní postoj popsal jako postoj ‚realisty‘. Abych byl přesvědčen o něčem, musím pro to vidět dobré důkazy nebo argumenty. Pro Boha (nebo několik bohů nebo jiné duchovní ideje mimo definovaná náboženství) jsem nikdy takový důkaz sám necítil, nikdy to ostatní přesvědčivě nezdokumentovali a nikdy jsem ohledně toho neslyšel žádné logické argumenty. Pokud se to změní, chci být otevřený změně názoru. Do té doby budu ateista.

Před a během studia byla osobní víra jen zřídka předmětem konverzace. Proto si nemyslím, že mě v té době mnoho lidí identifikovalo jedním nebo druhým směrem. Ze své strany jsem se zdráhal mluvit o svém ateismu a odmítnutí náboženství. Když jsem při podání žádosti o práci ve státní správě musel udat své náboženství, označil jsem se za reformovaného evangelíka, stejně jako v dětství, protože jsem se jinak obával znevýhodnění.

Kolegové, které jsem poznal po ukončení studia a práce, se deklarovali jako ateisté a agnostici. Od té doby mluvím o tomto tématu otevřeněji. Se svým otcem, pro kterého bylo náboženství důležitější, bych o tom ale mluvit nechtěl. Náhodou se dozvěděl z mého daňového přiznání, že jsem opustil církev, ale dlouho o tom se mnou nepromluvil. Teprve nedávno jsme se tímto tématem zabývali a uvědomil jsem si, že v jádru není přesvědčen ani o vyznání a organizovaném náboženství, ale občas rád chodí ze zvyku do kostela a užívá si klasické hudby a barokní architektury.

Někdy se moje pozice, ve které považuji Boží neexistenci za neprokázanou, nazývá agnostická. Já si pod tím ale představuji postoj, když člověk úmyslně utlumuje otázku důkazu existence Boha. Protože však víra v něco božského je výjimečně silným výrokem (protože má velmi jasnou představu o tom, jaký je Bůh a co on očekává, a to má masivní dopad na všechny oblasti života), je důkazní břemeno jasně na straně věřících. Protože nemají co ukázat, jsem ateista.

Hlavním tématem knih o náboženství a přednášek o Starém a Novém zákoně bylo to, jak jednotlivé biblické knihy odrážejí aktuální problémy a zájmy jejich autorů. To podle mě vylučuje možnost, že tyto knihy byly diktovány božskou mocí a obsahují věčné pravdy. Studium původních pramenů navíc ukazuje, že pouze malá část dnešního náboženství může být odvozena přímo z Bible a že typické zvyky se v Bibli vůbec neobjevují (jedle, velikonoční vajíčka), nebo je lze odvodit pouze s imaginativní interpretací (celibát, božství Ježíše, myšlenky na nebe a peklo).

Jako alternativou k náboženství jsem se zabýval morální filozofií, i když spíše povrchně, a také rád přemýšlím o dobrém životním stylu. Moje přesvědčení, že po smrti nic nepřijde, je trochu děsivé. Ale také v této otázce se cítím lépe, když ze svých myšlenek vyvodím logický závěr místo toho, abych žil v naději, která není slučitelná s mým základním postojem.

Můj kontakt s věřícími (členy svobodných církví ve Švýcarsku a v Africe, muslimy v Íránu, americkými Židy v Izraeli atd.) můj ateismus ještě posílil. Zároveň jsem ani já nebyl schopen je přesvědčit o svém pohledu.“

Hodnocení

Karl je typem poučeného a hledajícího ateisty, který se ani nepovažuje za agnostika. Hledá informace, porovnává je. Pochází z tradičního protestantského prostředí, aniž by to na něm zanechalo nějaké hlubší stopy. Přes přípravu na konfirmaci se zdá být dlouho bez informací, které by pro něj byly potřebné. V tomto případě jde nejspíš o selhání instituce, která mu je v rozhodující životní fázi neposkytla.

Význam víry pro lidi objevuje až v okamžiku světového konfliktu (11. září). To ho vede ke studiu islámu a jeho odmítnutí. Je to pro něj příležitost se zabývat svým domovským náboženstvím, křesťanstvím, ani to ho ale existenciálně a intelektuálně neuspokojí. Představa Boha jako osoby, která by odpovídala na konkrétní lidské prosby mu přijde absurdní. Osobní kontakt s věřícími světových náboženství ho v jeho ateismu jen utvrzuje. Vnímá, že důležitým tématem náboženství je smrt, a to je důležité i pro něj, ale ani to pro něj není dostatečný důvod, aby náboženství přiznal nějakou významnou pravdivostní hodnotu.

 

  • Klára (39 let)

Klára je Češka a pracuje jako zdravotnice ve Švýcarsku, kam se vdala. Značný vliv na ni měla smrt její matky asi před sedmi lety a také postava otce, kterého charakterizuje jako muže, který rád navazuje vztahy se ženami a často je střídá. Rozhodla se, že nechce mít děti a zdůvodňuje to tím, že nechce, aby trpěly tak, jako ona. Důvodem jejího oslovení bylo, že jde o bývalou studentku religionistiky, která byla jedno období svého života věřící a pak o svoji víru přišla.

V písemných odpovědích na otázky z první série napsala:

„Vyrůstala jsem bez víry, modlívala jsem se jen s babičkou před spaním. Bylo fajn si představovat anděly. Maminka chtěla, abych po revoluci poznala bibli a dala mě na hodiny k jeptišce, která mi četla, nebo jsme spolu zpívali. I Jednou budem dál, to mi utkvělo a zpívám si doteď. Já začala v té době, to mi bylo asi 9 let věřit v Boha a bojovala s trojjediností a vlastně asi jen hledala otce. Nechala jsem se pokřtít, ale jinak si moc nepamatuji, že bych víru praktikovala. Na popud maminky jsem šla v 11 letech na biskupské gymnasium a začala se paradoxně křesťanství odcizovat či ono mně. Každodenní modlení a otevírání a zavírání školního roku v kostele mi začalo vadit. Jak je tam chladno a přezdobeno.

V mém životě mě ovlivňovaly osoby, které jsem mohla poznat či se s nimi přátelit. Ta jeptiška, učitelé, kamarádi, ale i knihy a muzika (muzikanti).

Poté studium religionistiky v Pardubicích bylo dalším zlomem, nějak mě to náboženství přeci jen doprovází. Kolikrát jsem lidem musela vysvětlovat, že knězem nebudu a začala se nepozorovaně zajímat o buddhismus. A musím říct, že doteď je dalajláma pro mě nejhumánnější žijící osobnosti a moc si ho vážím.

V postmoderní době se mi mnohé nezdá, vše vyždímáme do poslední kapky, a tak nějak zašpiníme. Nikdy jsem ale nepřestala věřit v něco, co nás přesahuje či všechny v jedno spojuje. Podle mého názoru je to spíš příroda než bůh.

Člověk stále něco hledá, vnitřní klid a spokojenost, smysl svého žití. Dnes beru náboženství jako nutné zlo ke spokojenosti člověka. I když církev potřeba není, její instituce beru jako přežitek, a i se jí někdy vysmívám. Jak může někdo Bibli věřit, nebo si myslet, že Ježíš byl něco jiného než léčitel/čaroděj? Křesťané by ho sami později upálili. Lidé prostě spoustu věcí a myšlenek kazí.

Vadí mi netolerance a privilegovanost, co církve vytvářejí. Fanatismus. Já také nevěřím a snažím se to nikomu nevnucovat. Žít a nechat žít.

Nikdy jsem žádné náboženství nepraktikovala, jen meditační kurz a kurzy s léčiteli, což mě zase ovlivnilo díky poznaným osobnostem. Být kritickým se vyplatí, ale nic se nemá přehánět.

Nejvíc mě ovlivnila maminka a její láska, je víc potřeba než ta božská, co si můžeš koupit. A podle mne, pokud Bůh, kdy byl, dávno od nás utekl.

Ani nevím, jak se popsat a už vůbec ne, co o mě myslí ostatní. To spíš já vnímám hledání ostatních a někdy nelibě o křesťanství mluvím, beru ho jako pomocnou berličku, pokud nechceš hledat odpovědi sám. Můžeš se připojit ke stádu ovcí, někteří to potřebují.

Škole a životu, co mi byl umožněn, děkuji za vše. Nevěř ničemu, co sám nezkusíš.

Být dobrým a morálním člověkem nepotřebuje náboženství, potřebuje to pozitivní obrazy a lásku ke všemu pozemskému. A té je všude málo.“

Doplněk: Klára absolvovala po odpovědích ještě u terapeutů seanci s technikou holotropního dýchání. Líčila potom v písemném rozhovoru, jaký dojem to v ní zanechalo.

JJ: Jaké jsi měla pocity?

Klára: Já vůbec žádné pocity necítila. Prázdnotu a bolest a prosila mamču ať přijde. Tak jsem si ji tam jako slunce namalovala. (Po dýchání klient maluje svou osobní mandalu. Pozn JJ.)

JJ: Myslím tvé pocity vůbec. Nejsi v tom světě nějak doma.

Klára: Necítím se tu opravdu jako doma. Možná jsem sem zaběhla z jiného světa. Někde mezi duchovním a lidským. Asi budu stále v napětí i když oni mysleli dnes, že by to mohl být stud. Já spíš nechci bojovat s lidmi o to kdo je chytřejší a víc nahlas.

JJ: Máš tam to „zaběhla z jiného světa“. Jak by se takový „jiný svět“ dál tvým jazykem popsat? Co to je?

Klára: S tím světem. To je jen mě přání. Být neviditelným a vše jen pozorovat. Mohlo by to být i netělesným. Prostě jsem se nechtěla narodit. Proto i sama nerodím. Ale věřím ve stěhování duší. Asi bych ráda nirvánu. Jakoby mi tenhle svět přijde k smíchu i když často spíš k pláči.

JJ: A ten pocit, že jsi tady nějak cizí, to máš odjakživa? Třeba oddětství?

Klára: Co si pamatuji tak asi až jako náctiletá.

JJ: Myslíš, že jsi to měla výrazně silnější než třeba kamarádky?

Klára: Nevím. Ony básně nepsaly a o tom se moc nemluví. Já ale často neviditelná jsem.

JJ: Jako že nechceš být viditelná před lidmi?

Klára: Asi to bude to. Já si vlastně pamatuju, jak jsem si přišla okukovaná už jako malá. Možná už v té době jsem chtěla být neviditelná. Chci asi žít v lese a nemám ráda hodně lidí najednou. Mám jistě nějakou psychózu a neurózu a cítím se sledována. Často.

JJ: Třeba to s tím nesouvisí, ale nevadilo by ti na náboženství právě to, že by tě pořád někdo okukoval, Bohem počínaje a bdělými věřícími konče?

Klára: To asi ne. To já třeba doufám že nás duše sledují a bůh vysmívá třeba. Vlastně je to jedno. V náboženství je ta víra v něco, co jsme si vymysleli a působí to spoustu bezpráví a válek a hádek.

JJ: A to, že by ses mohla znova narodit, považuješ za něco, co je skutečnost, nebo tajemství, nebo taky jen takové vyprávění?

Klára: To považují za smutnou skutečnost

JJ: Tak to potom ale vidíš v podstatě tak jako Buddha, ne? Ten také hovořil o možnosti uniknout utrpení a vystoupit z koloběhu zrození.

Klára: Možná se tu taky necítil doma. Co mi někdy vadí, že se může vše tak překroutit a vše může být použito proti tobě. A pravda je uprostřed, nebo není. Každý ji vidí jinak zabarvenou.

JJ: A kdy máš nějaký pocit vnitřního klidu a smíření?

Klára: Často ne. Ale vlastně při vyrábění. To je má meditace. Nebo s kamarády. To bude v Čechách fajn. Je zase vidět.

JJ: A pocit bezpečí? Někdy, někde, s někým?

Klára: Tak to si dávám asi sama sobě. Nikdo se o mě nepostará. I když na manžela je spolehnutí. Starám se spíš sama o nás oba. Nebo mi to tak přijde.

Hodnocení

Klára působí jako ve „základním stavu nedůvěry“, který se pokouší hledat, ale moc si od toho neslibuje. Život vnímá spíše negativně jako místo trápení. Náboženství pro ni není cesta, která by jí mohla nějak pomoci. K institucím má nechuť. Má také nedůvěru ke skupinám, pokud se nejedná o bližší přátele. To ji nejspíš oddaluje i od nějakého pozitivního vnímání nějaké náboženské komunity. Nemá ráda ani kostely. Jsou místem, kde se necítí dobře. Spojuje si je s chladem a přezdobeností. Náboženství všeho druhu jsou pro ni pohádková vyprávění. Nebere ani jejich symbolický význam. Gnostickou Píseň o perle považuje také za pohádku a obrazy prince a perly a hledání pokladu jí nic neříkají, nijak si je nespojuje s nějakým duchovním hledáním. Z duchovních hodnot má rada hudbu, je ale ráda, když rozumí písňovým textům, co znamenají. Zabývá se prakticky uměním, keramikou a tvoření je pro zřejmě jakousi formou terapie. Holotropní dýchání pro ni byl pokus, jestli nenajde nějaký podnět svou orientaci ve světě, ale za úspěch považovala už to, že byla schopná čtyři hodiny v klidu ležet. Její postoj by se dal snad označit za buddhistický, ale nějak to netématizuje a nehledá v tom dál, aspoň to není zřejmé. Nedá se vyloučit, že by to dělala, kdyby našla nějakého duchovního vůdce, ke kterému by měla důvěru.

 

  • Gabriela (psycholožka, cca 40 let)

Odpovídala na první sérii otázek a v půlce rozhovoru i na druhou. Věděla, že jde o výzkum a byla dotázána (jako terapeutka, která má zároveň zkušenost s církevní komunitou) o názor na podobu položených otázek. Zároveň na ně také odpověděla, protože část dospělého života strávila aktivně v církevním prostředí (ráda zpívala v kostelním sboru, znala mnoho duchovních a věřících) a sama sebe považuje za člověka, který do prostředí náboženské instituce nezapadá a má odlišné názory na náboženství i na život. S manželem se stará o dítě, které se narodilo s postižením. Jako terapeutka pracuje i oběťmi sexuálního zneužívání v církvi.

„Moje současná situace je taková, že cítím strach z toho se děje v oficiálních kruzích církve. Necítím vůči těm lidem důvěru, bojím se jich. Obávám se mnohých psychopatologií, které tam prostě jsou. Tím pádem se mi oddělil vztah k náboženství, k církvi a mému duchovnu. U církve mi chybí rituály, chybí mi prožívání sebeideálu. Nechodím do kostela, to je něco, co postrádám. Chybí mi soustavná práce na mé spiritualitě. Z toho všeho, co jsem v církvi zažila, tak vím, že Bůh je, je to pro mě smysl života, bytí. Necítím ho jako postavu nebo figuru, ale spíše jako vnitřní prožitek, a to mi stačí.

Já dělám metodu aktivní imaginace a tam lze dojít duchovního pocitu zahojení. Bylo to ve snech, které pro mě byly opravdu silné a opravdu uzdravující. A pak také aktivní imaginaci, polosnu. Nemedituji, nedělám to aktivně, jsem člověk skeptický a vyhořelý. Takže mě tady to setkání hodně překvapilo (míní s církví a kostelem, pozn. JJ). A pak také že cítím sama ve svém životě, že jak se můj život vyvíjí, má svůj smysl. To je ta poslední fáze za několik posledních let. Předtím to byly okamžiky, kdy jsem vstupovala do společenství, kdy jsem hledala lidi, kteří by mi nějak pomohli. Na druhou stranu jsem vlastně schytala negativa farního společenství, že jsem nebyla schopná jít do kostela.

Byla jsem vychovaná v tom, že církev je zlo, že jí jde jenom o peníze. U nás se poslouchal jenom popík a neposlouchala vážná hudba. Moje matka je psychiatrický pacient. Bylo to velice jednoduché a schématické myšlení. Obcházela jsem několika církevních společenství, byla jsem u husitů a evangelíků, ale v katolickém kostele jsem prostě spadla na zadek. Řekla jsem si, že tady já dýchám, moje duše, že tady to znám, že tady jsem doma. Takže jsem instinktivně zakotvila u katolíků. Až pak jsem zjistila, že ze strany strýce jsou v rodině nějaké katolické kořeny, ale nikdy se o tom nemluvilo.

Pokud jde o nějakou stránku teologickou a dogmatickou, to jde úplně mimo mě a strašně mě to štve. Připadá mi to jako bláboly. Ti různí světci. Tomu já nerozumím, je to hrozně nečitelné. V šestnácti a sedmnácti to jsem byla taková jako opravdu echt katolička. ale to bylo dáno tou komunitou mladých. Mělo mě to nějak varovat, protože ten první vstup do skupiny mladých znamenal, že jsem dostala vynadáno, že mám namalované nehty. Správná katolička si nemaluje nehty. Ani v těch šestnácti jsem nebyla dokonalá katolička. Snažila jsem se, ale nešlo to. Byla jsem ženská, měla jsem prsa, a to už je nebezpečné. Tehdy mi ta komunita nepřišla divná. Já jsem se tam v něčem našla. Oni zpívali, někam jsem chvíli patřila, většina lidí mi tam přišla v pořádku a normální.“

Dále pak říká, že víra pro ni znamená „jenom být“. „A to je právě pro spoustu lidí těžké. Já mám ale pocit, že to v té víře je.“

K tomu, jak Boha označovat, zda by byl třeba vhodné nebo srozumitelnější použít nějaký jiný pojem, nebo jestli je třeba mluvit o osobním Bohu, říká: „Energie, to je taky blbý slovo. Není potřeba, aby tam ta osoba byla, ke které se posílají prosby a ta je plní. To bychom si Boha personifikovali. Já bych to spíš viděla jako smysl. Smysl bytí, ne že je něco za tím a já to ani vůbec nepotřebuji řešit. Důležité je, jak já jsem tady na tomto světě, a to mi jakoby stačí. Já nemám potřebu nějak víc ten zbytek odhalovat. Bytí má nějaký smysl. Je to ten život, na který si potřebuji běžně sáhnout. Celý ten náš dasein výcvik je vlastně o tom.“

Hodnocení

Gabriela působí jako osoba pozitivně naladěná na spiritualitu. Je vyloženě zkušenostní typ a řídí se prožitkem, ačkoliv je schopna po nějakou dobu bojovat s negativními pocity. Nauková stránka náboženství ji nezajímá, považuje ty věci za nesmysly a nechápe, proč by se měla něčím takovým zabývat. K viditelnému životu náboženské komunity má přitom vztah pozitivní. Je společenská, ráda by se setkávala s lidmi a společně s nimi něco vytvářela (zpěv). Překážkou je nakonec nedůvěra v náboženské autority a negativní vztah členů komunity k jejímu životnímu stylu. Některé věřící, zřejmě zvláště ženy, považuje za psychicky narušené a nazývá je „porušky“. Kostelní prostředí má ráda. Osobní pojetí Boha jako nějakého protějšku pro svůj duchovní život nepotřebuje. Zajímá ji otázka smyslu a toho, jak je správné v daném okamžiku se rozhodovat a jednat. Jiné alternativní duchovní cesty než křesťanské nezná, protože se tím nikdy nezabývala.

Další odpovědi byly stručné a nezabíhaly do hloubky a ukazují limity, jaké má v některých případech tento způsob tázání a podoba položených otázek.

 

  • Mariana (66 let)

„Předesílám, že můj světonázor ve vztahu k náboženství se za celý můj dost dlouhý život (66 let) nijak nezměnil.

  1. Svou současnou pozici pojmenuji jednoduše jako zarytý ateismus.
  2. Nejvíce mě asi ovlivnil postoj mé matky, který byla vychována ve víře, ale po tom, co si prožila na konci druhé světové války a vlastně i hrůzy válek celkem, se z ní stal nepřítel všeho, co zavánělo náboženstvím, vírou a modloslužebnictvím. Každou neděli se hádala se svou matkou, která chodila do kostela. To byl jediný spor, který spolu kdy vedly. Říkala, že žádný bůh nemůže být, když dopustil něco tak strašného. To je zároveň odpověď i na 3. otázku.
  3. Můj názor se tedy od dětství až doteď nezměnil.
  4. Nenastaly žádné události atd, které by mě přiměly můj názor změnit.
  5. Moje ne-víra je tudíž hluboká a neměnná.
  6. Všichni v mém okolí jsou si toho vědomi. Většina má stejný názor nebo se o tom nebavíme“.

 

  • Karin (cca 40 let)

 

 

  • Druhá fáze

Protože se použité otázky nezdály být po obdržení odpovědí dostatečně vypovídající, probral jsem jejich podobu s pražským psychoterapeutem a vystudovaným teologem Jaroslavem Jirmanem. Podle jeho mínění je oblast spirituality velmi intimní a takovýto nástroj neposkytne dostatečný vhled do toho, jak lidé smýšlí a jaké mají postoje. Poskytl příklady ze své terapeutické praxe, kdy hovořil o specifických osobnostech, které mají psychické problémy, ale ačkoliv mají různé atypické projevy, například různé vize, psychiatři u nich jinak neshledávají nic, co by si vyžadovalo nějakou hospitalizaci a odesílají je rádi ke „spirituálně“ orientovaným psychologům. Ti pak zkušenosti těchto lidí berou jako fenomén, s kterým pracují.

Jako zdroj materiálu jsem použil diskusní skupinu na sociální síti Facebook, která nese název Věřící vs. ateisté. Skupina je specifická. Měla v době položení otázek (jaro 2020) 802 členů. Skutečně v ní probíhá debata mezi stoupenci různých názorů. Přes často přítomný ironický tón, bývá diskuse poměrně věcná. Přesvědčení ateisté tu vystupují často. Některé problémy, které jsou tam nadnášeny, prozrazují z jedné strany neznalost moderního náboženského myšlení, také i neznalost toho, co se v náboženské tradici hlásalo v minulosti. Někteří z účastníků mají svůj ateismus zřejmě reflektovaný, což je asi také důvod, proč tam do dlouhých debat vstupují. U některých se jedná o naivní představy o víře, takže bojují s názory, které nikdo z věřících příliš nezastává. („Považují křesťani zatmění Slunce za zlé boží znamení, nebo prostě jen o to, že do přímky mezi Zemi a Sluncem se dostal Měsíc?“) Ze strany věřících se zase objevují jak hlubší úvahy o tom, jak je víra s moderním myšlením slučitelná a jaký má přínos pro život, ale také pokusy argumentovat biblickými citáty, které na ateisty samozřejmě nedělají jako argumenty velký dojem.

Diskutující vystupují pod svými jmény. Protože se vyskytují i v jiných debatách, je zřejmé, že se jedná se o skutečné osoby, které jsou identifikovatelné. Výhodou je, že účastníci, kteří samozřejmě tvoří samovýběr osob, které mají zájem o problematiku. Zcela nezaujatí lidé se tu vyskytovat nebudou. Reagují v relativně krátkém čase a jsou schopni kolem tématu kroužit dlouho, doplňovat svoji argumentaci. Respondenti, nakolik lze jejich věk rekonstruovat podle jejich profilů, většinou pocházejí z věkové skupiny přibližně 30–45 let.

Položil jsem tedy následující otázky:

Otázky na diskutující, co se hlásí k ateismu, nebo se nechtějí vázat žádným „proorganizovaným“ náboženstvím:

  1. Vadí pojem Bůh, jako příliš historicky zatížený?
  2. Je problém, že se spojuje s tím, že by měl být „osobou“?
  3. Kdyby se tomu říkalo Energie, Základní princip, nebo jinak (jak?), měnilo by to něco na věci?

 

Daniel Š: Je jedno, tak „to“ nazvete, protože věřící očividně s různými pojmenování nemají problém. Soudí, že by různá jména pro Boha měla být i problémem pro věřící, protože na světě je mnohost náboženství: „Když je bůh jen jeden, proč je jich tolik? Protože v každé části světa si bez globálního kontaktu vymysleli své náboženství, velice zjednodušeně řečeno.“ Že by šlo o různá označení téhož Boha přechází s tím, že osobně se ho tento problém netýká: „Já s tím problém nemám. Nikdo existenci žádného boha neprokázal, tudíž mám za to, že neexistuje.“

„Lidská mysl je úžasná. I zdravý člověk může mít třeba těžkou depresi bez příčiny nebo nějakou psychotickou příhodu. Obzvlášť v dnešním světě kladoucím vysoké nároky na výkon. Ale dělat z horečky náboženství, to fakt ne.“

Ve snaze pohnout respondenty k nějaké obsáhlejší výpovědi jsem nabídl tuto možnost: „Člověka občas napadne, jak je to se světem a jestli vidí všechno, co je, jaký to má všechno smysl a další takové věci. Neřekl bych, že by se tím člověk ‚měl‘ zabývat, pokud třeba jako Pascal neusoudím, že když…“

Daniel Š: „Ano, člověk se neubrání v určité fázi života bilancovat a dávat věcem smysl. Něco jste si najít musel. Je pohodlnější se za něco schovat, protože nejhorší je poznání, že za sebe neseme zodpovědnost jen a jen my sami.“

Pozici věřícího, který oponuje svou zkušeností a věří v osobního Boha do debaty vnesla Martina a sdělila Danielovi: „Tobě by bylo jedno, jak tě kdo pojmenuje? Bůh je min. jak člověk a nemá právo na jméno a správné pojmenování? A k tomu Bůh že kterého vzniklo já, ty, ono, to je pouze to? Kde jste nechal logiku?“

Tady Daniel reaguje podle svého pojetí, že božstva jsou něco jako lidmi vytvořené pohádkové postavy: „No ano, je mi jedno, jak budeš říkat Rumcajsovi nebo Mikešovi. Je to fikce.“

(Používá postavy z pohádek pro malé děti. Nějaké „velké“ archetypální postavy nezmiňuje.)

Postoj ateisty zastává i Petr Š: „Věřící se mohou hádat, jak chtějí. Jejich problém, moje zbytečná starost, jak se říká. S pojmem bůh, bohyně, bůžek, nemám žádný problém, stejně jako s těmi dalšími. Ještě třeba Prozřetelnost…

Dan K.: „Jak jako vadí? Pokud někomu vadí nějaká slova, tak to není problém řečníka (narozdíl od toho, co si ultralevice myslí). Ať se tomu říká, jak chce, dokud to bude vstupovat do veřejného života a cpát se to tam, kam to nepatří, tak budu stát proti.“ Pokud jde o nějaké jiné označení, vmýšlí se do pozice věřícího: „Tak věřícím to jistě jedno není, modlit se k věčnému principu je trochu přitažené za vlasy? Ale jak říkám, nejde o ten pojem (a vlastně ať si klidně lidi v boha věří, dokud společnost vydrží sekulární).“

Obavu z praktického dopadu náboženství má Lubor J.: „Mě nepopuzuje nic z uvedeného, problém je, když se do toho začnou montovat a organizovat lidi, zvlášť takový ty funkcionářský typy.“

Václav N.: „Ano, je problém, že by měl být osobou. Ale je logické, proč to tak je. Věřícím nestačí, že by to byla nějaká energie, nebo princip, jak píšete z prostého důvodu – potřebují prosit a věřit, že prosby jsou poslouchány. Umí energie a princip poslouchat?… U mě je to tak, že vzhledem k nedopátrání se faktu, jak to ve skutečnosti je (nikdo se nikdy nedopátral, je to pouze víra, nikoli fakt), držím toto téma na škále Bezvýznamné… Neváhám se označit za agnostika. Ovšem s vymezeným názorem – pokud je něco – nějaký designer, pak o nás neví, prosby a modlení jsou nesmysl, ‚k obrazu svému‘ je totální pitomost, platí evoluce. Každý to má jinak. To je myslím ok?“

Tomáš K.: „Jde o to, že pod pojmem ‚Bůh‘ si můžete představit spoustu různých věcí, a spousta lidí si pod tím různé věci také představují.“

Martina N.: „Věřící mají živou zkušenost s Bohem. Ateisti nechápou, že slovo víra vychází z opravdového prožití Boha a skrz něj proměnu v životě. S energií nemůžeš mít vztah a Bůh vše stvořil pro vztah.“

David N. Martině odpovídá: „Ne, věřící mají zkušenost, kterou považují za boha.“

David N.: „1.) pojem bůh je používán v tolika různých významech, že ho nedoporučuji používat. Velký sovětský mytologický slovník má 30 000 bohů. 2.) jestli se univerzum personifikuje, žádný problém. 3.) Klidně můžeme žít ve snu supervědomí a fyzikální svět nemusí ani existovat… V buddhismu mají podstatu bytí, démony tam mají také. Duši nepotřebují, mají závislé vznikání… V počítačové simulaci je to ok.

(Uvádí novinový článek, kde se nadhazuje názor, že celý svět je možná jen počítačová simulace. Pozn. JJ.)

Na dotaz, zda se jeho kritika týká jen křesťanské tradice, nebo by měl problém i s deismem, kde Bůh po stvoření světa do něj nezasahuje, David N. píše: „Svým hračkám ubližuje. A hlavně také tvoří nedokonale… A už to, že má potřebu si hrát ukazuje na nedokonalost.“

Bob H. „Ten problém majú i pojmy – anjel, duch, duša, démon, … Odpor k týmto pojmom je naschvál človeku vsugerovaný, aby stratil ochotu spoznať pravdu.“

Jelena P.: „1.) Je mi ukradené, jak se tomu nesmyslu říká. 2.) Je mi ukradené, jestli je ten nesmysl vnímán jako osoba nebo jako koloběžka. 3.) Pochopitelně že ne. Nesmysl je nesmysl. Všeobjímající energie je úplně stejnej bullshit.“

Jaroslav Č.: „Je mi jedno, jak se to jmenuje, spíš jde o obsah. Věřící většinou nevěří v něco, co se dá nazvat energií, ale v něco, co třeba chodí po vodě a dělá čurbes v chrámu a mění vodu na víno.“

Jaroslav Č.: „Souhlas, takové otázky si kladu, ale reaguji na deismus. Bůh je, ale nezasahuje. Proč bych se jím měl nějak speciálně zabývat a proč bych se jím mel zabývat nějakou formou ‚nábožensky‘?“

Je zjevné, že někteří lidé považují samotnou existenci Boha za problém, protože se tím nevysvětlují negativní jevy ve světě. Bůh, který by jen byl a do ničeho nezasahoval, jim zase přijde zbytečný.

Milan D.: „Tak to je zajímavé. Protože já jsem konvertita. A neprošel jsem si žádnou podstatnou výraznou životní událostí, které k tomu vedla. A nemyslím, že bych v tom byl sám.

A při tom jsem byl na začátku dost výrazný ateista. Jen mi postupem času došlo, že ten ateismus byl postavený na klamech a polopravdách, které do nás cpala škola a kultura.

Tedy poctivě vzato jsem jednu takovou podstatnou událost zažil, a to revoluci v 89, ale nepřijde mi na to dost osobně individuální, i když do mého smýšlení samozřejmě zasáhla výrazně.“

Michal H.: „1) ne, naprosto vůbec mi ten pojem nevadí 2) ano, vlastnost „býti osobou“ dle mě pravděpodobnost existence takového boha významně snižuje
3) tak kdybychom se třeba bavili o existenci nějakého věčného časoprostoru s jednoduchou fyzikou (který by byl „základní příčinou“ všeho), tak tam bych neměl žádný problém. Bohužel, takový koncept je pro mě dost nekompatibilní s jakýmkoliv posvátnem či možností náboženského přesahu. Taková fyzikální entita je dle mě něco zcela jiného, než co lze smysluplně označit pojmem bůh.“

Josef M. odpovídá: „take otazka transcendence a systemu hodnot. casoprostor atd. o cem pisete zase potrebuje pricinu, ktera neni limitovana, nemůže byt fyzikalni entitou.“

Michal H. Josefovi M.: „Tak třeba mám na mysli definici, že Bůh je věčná, všemocná, všemohoucí a vševědoucí bytost, která stvořila Vesmír.
Nebo definici, která navíc od předchozí obsahuje i teistickou tezi, že Bůh má zájem o člověka, že řeší, co děláme, dal nám své Slovo (ať už Korán, nebo Bibli)
A to ani nemluvě o křesťanském vylepšení, že pro nás dokonce obětoval svého vlastního jednorozeného Syna, atd.“

Josef M.: „To uz jsou konkretni náboženství.“

Michal H. Josefovi M.: „No, však i ty mají své definice.
Ale ta první a druhá není vázána na žádné konkrétní náboženství.“

Josef M.: „Ano, vlastnost „býti osobou“… tedy ne pouhou neosobni, nevedomou silou. to je pozitivni i kdyz vede u nekoho k antropomorfizaci.“

Josef M.: „Ale neuvadite co je vylouceno a proc.“

Bob H.: „Ten problém majú i pojmy – anjel, duch, duša, démon, … Odpor k týmto pojmom je naschvál človeku vsugerovaný, aby stratil ochotu spoznať pravdu.“

David N.: „V buddhismu mají podstatu bytí, démony tam mají také. Duši nepotřebují, mají závislé vznikání.“

Michal H.: „Pro mě je jednoznačně základní a zásadní důvod, proč nevěřím v Boha, to, že považuji jeho existenci za velmi nepravděpodobnou v kterékoliv mě známé definici. Křesťanství pak považuji za ještě mnohem nepravděpodobnější. No a protože nechci věřit nepravdám, nechci žít ve lži, proto nevěřím v Boha a proto nejsem křesťanem.“

Na dotaz, zda by to bylo s jeho osobní zkušeností slučitelnější, kdyby šlo o nějaký jiný názorový systém, třeba buddhismus, který otázku Boha neřeší, odpovídá:

Michal H.: „Já bohužel o Buddhismu téměř nic nevím. Z toho mála, co jsem o něm slyšel, mohu říct, že mě nijak nezaujal. V téhle chvíli ale fakt nevím ani o jednom tvrzení Buddhismu, u kterého bych vůbec mohl přemýšlet o nějaké pravdivostní hodnotě.“

Martina V.: „Ano. Bůh jako osoba je pro mě problematický. A přesně jak píšeš, to historické zatížení pojmu. Na druhou stranu, každé náhradní slovo je taky nějak zatíženo, třeba energie, smysl, základní princip, nedokážu najít slovo, které by bylo dost neutrální. Nejhůř ale nesu, když se mi snaží o Bohu kázat člověk. Nedávno jsem na takového narazila, nějaký chlap, který mi se mi snažil vtloukat do hlavy, že Bůh chce tohle a tohle… že chce, aby žena měla děti, hodně dětí a podobné kecy. Na tohle jsem dost alergická.“

Anička K.: „1) ano, historická zátěž mi vadí. Trochu s tím i bojuju v množném čísle. Vadí mi to slovo prostě proto, že většina lidí si pod tím hned představuje osobu, a co hůř, tu abrahámovskou.
2) jak říkám, je to pro mě spíš personifikace než osoba jako taková. Vůbec to tak mít nemusím.
3) jiné názvy, alternativní pojetí, možnost de-personifikace, nazývání toho fenoménu „něco vyššího“, „fungování vesmíru“, „jednota“,… Mi celkem vyhovuje. Ale moje vnímání místní problematiky je, předpokládám, dost mimo pohled ateistů i abrahámovců ?.“

V jiné debatě v téže skupině Anička K. ještě rozvádí svůj pohled na svět a náboženství: „já chápu, že je to novej koncept, ale náboženství, která nejsou abrahámovská, prostě nemají tu potřebu dělat věci podle knih, sloužit nějaké autoritě a podobně. v podstatě bych řekla, že mentálně mám nejblíž k spirituálnímu ateistovi. k božstvům a podobně můžu přistupovat jako k souboru symbolů, personifikací, legend a pověstí, a dodržování některých velmi starých tradic mi připadá ‚prostě hezký‘, a tak nějak správný, aniž bych to musela odůvodňovat nebo se to pokoušet racionalizovat. a mám spoustu vlastních tradic, třeba při každém z osmi svátků kola roku vytvořím nějaký nový předmět (většinou věnec) na vchodové dveře. nikdo mi to nepřikazuje. a stejně tak když jdu kolem bezu, vždycky mi vytane na mysli ‚tohle je keř Bohyně, chrání domovy, je neuctivé jeho dřevo pálit‘. ale nikdo mi nevyhrožuje peklem za spálení bezového dřeva, zároveň budu vnímat jako moc milou skutečnost, pokud mi vyroste u mého nového domu. božstva pro mě jsou v podstatě jako kamarádi, co tu zrovna nejsou, ale můžu si na ně tu a tam vzpomenout, může mi je něco připomenout, tak nějak si prostě existují a nemají zvláštní zájmy na tom, jestli náhodou nemasturbuju nebo jestli jsem náhodou nezavařila někomu, kdo si to u mě fakt podělal.“

Jakub M.: „1. Vadí mi hlavně, protože není pořádně definovaný. Co Křesťan to definice Boha.

2. Pokud to ve své definici někdo zmíní tak mi to zajisté bude vadit, protože to nedává smysl.

3. Zajisté, argumenty by pak nutně nemohly podpořit náboženství ale nanejvýš pantheismus nebo deismus.“

 

  1. Shrnutí

Pokud jde o můj konkrétní status, kde byly otázky položeny, účastníci nevěděli, že se jedná o součást nějakého výzkumu. Předběžný závěr, který nebyl nijak kvantitativně testován, je, že pro určitý typ ateistů/agnostiků není významné, jestli se pojem Boha nahradí nějakým jiným označením, které by jim mohlo být bližší. Pojem osobního Boha odmítají, protože jim připadá fantastický, existence Boha sama o sobě jako nedokázaná a nedokazatelná. Osobní zkušenost věřících považují za subjektivní stavy, které nemají žádnou výpovědní hodnotu, protože neodkazují k ničemu mimo obsah lidské mysli. Na Boha jako osobě by jim, pokud by teoreticky takovou existenci připustili, vadila přítomnost zla ve světě, kterou považují za neslučitelnou s takovou ideou.

Výrazný je odpor k náboženským institucím, které nahlíží jako utlačivé, neschopné odůvodnit důvod své existence, a tedy přinejmenším zbytečné. Pokud nijak nezasahují do života společnosti, mohou tu existovat, ale nejsou nijak zajímavé.

Alternativní pojmy, které by nějak odkazovaly k nějakému základu nebo principu našeho jevového světa, je neoslovují. Buď je to pro ně pokus propašovat do jejich myšlenkového světa staré náboženské představy pod jiným názvem, nebo nechápou, k čemu by něco takového bylo užitečné. K takovému Bohu se zase nemá význam modlit a nijak do světa nezasahuje. Bylo by to v podstatě jen nějaké jiné označení toho, co už znají a jak svět vidí.

Názorové spektrum účastníků je dáno smyslem založení skupiny, tedy v podstatě jako vytvoření prostoru pro střety teistů a ateistů. S výjimkou Aničky K., o které je známo z jejích jiných příspěvků, že se hlásí k pohanství, se tam tedy nevyskytují lidé „východního“, pohanského, ražení či lidé jinak spirituálně orientovaní.

Jako podněty pro další postup se jeví jako vhodné:

  • Přejít na metodu osobních řízených interview
  • Písemná interview pojmout jako sérii, kdy se otázky doplňují v několika kolech.
  • Soustředit se také na osobní biografii, pohledy na spiritualitu a náboženství od dětství přes dospívání dále. Rozlišit různé typy případných názorových přechodů. („Řada badatelů o ‚konverzi‘ dává přednost používat termín ‚alternace‘ spíše než ‚konverze‘, když hovoří o určitých typech náboženských transformací. Ve většině případů užití pojmu ‚alternace‘ rozeznává, že některé náboženské změny v životě lidí jsou významné, ale nejsou to plnohodnotné konverze. Spíše zahrnují řadu prvků, které ústí do méně zlomových životních změn, než jak se to tradičně definuje u konverze. Ve skutečnosti dochází literatura sociální psychologie k obecnému závěru, že přirozenost osobní transformace je zřídka dost radikální na to, aby byla kvalifikována jako konverze.

Pojem ‚alternace‘ původně navrhl Peter L. Berger, aby odkazoval na možnost, že ‚jedinec se může pohybovat tam a zpět mezi logicky protikladnými významovými systémy‘. Berger dával přednost užívání pojmu alternace před konverzí kvůli náboženskému nádechu slova konverze. Jiní autoři ale považují konverzi za negaci původní identity, která vede k jasné změně ohledně hodnot, etiky, morálky a životního stylu. Alternace pak znamená jistou spojitost mezi minulostí a přítomností.“ (Ward 2013: 97–98)

  • Zahrnout do tázání také společenské vlivy, které na respondenta působily.
  • Dotknout se otázky „problému teodiceje“, tedy jak spojuje respondent náboženství/spiritualitu s problémem osobního zla a zla ve světě. (Filosof Jan Černý píše o nejednoznačnosti, kterou je prostoupen lidský život a soudí, že náboženský život je touto nejednoznačností lidského údělu „prostoupen snad ještě více než ostatní sféry naší existence“. Teistické systémy sice hlásají absolutní protějšek člověka, ale zároveň si žalmista stěžuje, že „spravedlivému se daří špatně a věrolomníkovi dobře“. „Naše běžná logika a spravedlnost jakoby neplatí, resp. často platí jiná logika a jiná spravedlnost… Této souvstažnosti nejednoznačnosti a kýžené jednoznačnosti v nitru náboženské imaginace lze bohužel dalekosáhle zneužít a ‚ospravedlnit‘ použití těch nejsvětštějších (a tedy nejnejednoznačnějších) prostředků jako je represe, násilí a ozbrojená moc k dosažení údajně svatých cílů.“ (Černý 2008: 87)
  • Podle předběžného plánu uskutečnit v českém prostředí cca 20 interview a stejný počet v Maďarsku a další „visegrádské“ zemi.

Cílem je přispět k hlubšímu pochopení procesu, který nejen pozorujeme, ale jsme jeho součástí. „Náboženství prochází stálým procesem obnovy, stěhování, přestavby a obrody… Původní stav nebyl vystřídán, spíše byl přetvořen a spatřen pod novým zorným úhlem.“ (Lyon 2002: 13-14)

 

Literatura:

Berger P. L.: Posvátný baldachýn. Praha 2018.

Černý J.: Nejednoznačnost a náboženská imaginace v době pozdní. In: Náboženství v globální občanské společnosti, ed. Hanuš J., Vybíral J. Brno 2008.

Glaser B. G., Strauss S. L.: Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative Research. London, New York, Routledge 2017.

Hood R. W., Hill P. C., Spilka B.: The Psychology of Religion, Fifth Edition: An Empirical Approach. New York, London 2018.

Evropský výzkum hodnot: https://search.gesis.org/research_data/ZA7500 (1. 7. 2020)

Lyon D.: Ježíš v Disneylandu. Náboženství v postmoderní době. Praha 2002.

Silver T. J., Coleman J., Holcombe J.: The six types of nonbelief: a qualitative and quantitative study of type and Narrative, Mental Health Religion & Culture, (November 2014), published online: 13 Dec 2014, https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13674676.2014.987743 (4. 7. 2020).

Singleton A., Webber R.: Spirituality in adolescence and young adulthood: A method for a qualitative study, International Journal of Childrens Spirituality 9:3 (December 2004): 247-262. Cit. dle: https://www.researchgate.net/publication/216223584_Spirituality_in_adolescence_and_young_adulthood_A_method_for_a_qualitative_study (7. 7. 2020)

Skalický K.: Po stopách neznámého Boha. Praha 1994.

White J. E.: Rethinking the Church: A Challenge to Creative Redesign in an Age of Transition, Grand Rapids, MI: Baker Books 2003.