Česká křesťanská akademie

ThDr. Josef Zvěřina



první prezident ČKA

Josef Zvěřina se narodil ve Stříteži u Třebíče 3. května 1913. Po maturitě na pražském Arcibiskupském gymnáziu studoval v letech 1932 - 1937 filosofii a teologii v Římě a tam byl rovněž vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti byl kaplanem v různých farnostech, nejdéle u sv. Mikuláše v Praze.

Když nacisté uzavřeli vysoké školy, začal přednášet teologii na náhradním učilišti. Záhy se však dostal poprvé do konfliktu s veřejnou mocí - pro "protiněmecký postoj" byl na 13 měsíců gestapem internován v Zásmukách u Prahy.

Po válce nastoupil na teologickou fakultu jako asistent prof. Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Na dějiny umění byl také zaměřen jeho studijní pobyt ve Francii v letech 1946 - 1947. V Paříži napsal svou disertační práci o freskách v jižní Francii. Původně zamýšlel napsat kritickou disertaci o marxismu, tento projekt se však na poválečné Karlově universitě už nikdo neodvážil přijmout.

Před únorem 1948 Zvěřina vytvořil kruh intelektuálů, kněží a publicistů, kam patřil i Anastáz Opasek, Jan Čep, Alexander Heidler, Oto Mádr a další. Tomuto kroužku se přezdívalo "Zvěřinec".

Roku 1950 byl povolán mezi "černé barony" do pracovních vojenských oddílů (PTP) a v roce 1952 zatčen a odsouzen na 22 let vězení. Čtrnáct let strávil v nejtěžších věznicích a pracovních táborech stalinského Československa. Po návratu prošel řadou civilních zaměstnání. Každou volnou chvíli věnoval studiu, psaní a "podzemní" pastoraci. Krátkého období uvolnění kolem pražského jara maximálně využil. Spolu s O. Mádrem začal vydávat teologický časopis Via, organizoval veřejné přednášky Živá teologie a učil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Všemi těmito cestami uváděl české věřící do reformních myšlenek Druhého vatikánského koncilu. Po vyhození z fakulty odešel na faru do Praskoles u Zdic, ale i jako venkovský farář byl komunistické vrchnosti trnem v oku. 

V roce 1975 odchází nuceně do důchodu. Tím však začíná nejplodnější období jeho činnosti. S jeho pomocí rostou na nejrůznějších místech v Čechách, na Moravě a Slovensku kroužky zájemců o teologii, které pravidelně objíždí, přednáší, píše skripta, debatuje a zkouší - vychová celou generaci žáků a žaček, laiků, tajně vysvěcených kněží a řeholníků a ovlivní i řadu bohoslovců, kteří na jeho přednášky utíkají přes zeď režimem řízeného litoměřického semináře. 

Jeho aktivity se neomezují jen na katolické prostředí - Zvěřina je duch vpravdě ekumenický, vede neustálý dialog s evangelickými přáteli a cítí přes všechny světonázorové hranice příbuznost se všemi, kdo poctivě usilují o pravdu, spravedlnost a svobodu nejen náboženskou, ale i občanskou. Nikoho nepřekvapí, když objeví jeho jméno mezi prvními signatáři Charty 77.

Byl to především Zvěřina, kdo má zásluhu na podivuhodné proměně kardinála Tomáška z přeopatrného hierarchy, který se ještě v roce 1977 distancoval od signatářů Charty, v mezinárodně uznávaný symbol duchovního odporu českého národa proti komunistické "Biafře ducha".

Jako Zvěřinu nezlomilo gestapo a stalinské lágry, neznechutila ho ani následující léta šikan, výslechů, domovních prohlídek, policejních zadržování a obžalob. Po Chartě následoval jeho podpis na nesčetných otevřených protestních listech politikům, pod manifestem Několik slov a jeho účast v redakčním kruhu samizdatových Lidových novin, při zakládání Občanského fóra a na manifestaci na Letné 25. listopadu 1989.

V červnu a v srpnu 1990 ho osobně přijal papež Jan Pavel II., který po léta pozorně a s nesmírnou sympatií a uznáním sledoval jeho činnost v církvi i společnosti. Když nabídl své síly obnovené katolické teologické fakultě, byl sice jmenován "čestným děkanem", ale tehdejší vedení fakulty se postaralo o to, aby Zvěřina a jeho žáci měli na bohoslovce vliv co nejmenší. Čestný doktorát university v Tubingenu dostal v době komunismu v nepřítomnosti, vysoké státní vyznamenání - řád TGM - až posmrtně.

Josef Zvěřina zemřel náhle dne 18. srpna 1990 při koupání v moři v Nettunu u Říma. Jeho poslední slova byla odpověď na otázku jak se na pláži cítí: "Jako námořník, kterej se vrací do svého moře."

Článek, jehož autorem je Prof. Dr. Tomáš Halík, byl s malými úpravami převzat z Lidových novin 17.4.2001, kde vyšel v rubrice Legendární příběhy minulého století.