Česká křesťanská akademie

Tomáš Halík - Naděje v nemocném světě

Na jakém kontinentě vás koronavirová krize zastihla? Vyučujete stále na Boston College nebo jste se vrátil do České republiky?

Svůj úkol v Americe jsem splnil, cyklus přednášek  a  seminářů na Boston College  jsem ukončil a vrátil se domů. Teď mám povinnosti tady.

Jak jste vnímal / vnímáte ve Spojených státech debatu a opatření vůči koronaviru? Jak se ke krizi stavěli tamní studenti a pedagogové?


Na Boston College a jiných univerzitách rovněž přerušili přednášky, ale okamžitě přešli na e-learning, přednášky pomocí internetu a semináře jako video-konference. Prezident Trump reagoval na krizi jako vždy pozérsky, trapně a zmateně jako všichni populisté, kteří myslí především na to, aby z tragické situace vyzískali politické body pro sebe. Jedním z pozitivních důsledků hospodářských obtíží, které nastanou, může být to, že tento lidsky nezralý psychopat v nastávajících volbách snad prohraje a konečně zmizí ze scény. Američané jsou však ve své většině sportovní, ukázněný a tvořivý národ a jsou také na obtížné situace většinou dobře technicky vybavení.

V Česku není možné v důsledku pandemie pořádat mše. Došlo někdy k něčemu takovému v dějinách (novodobých) církve?

Myslím, že ne – i v době moru ve středověku, kdy ovšem lidé neznali příčiny chorob a hygienická pravidla, se konaly nejen mše, ale i velká kajícná procesí. V době moru se např. všichni jezuité v Praze a ostatních jezuitských kolejích v Čechách dobrovolně vydali ošetřovat nemocné, pomřela při tom celá řádová elita profesorů z Klementina a v Kutné Hoře i jezuita Bedřich Bridel, největší český básník před Máchou.
Ale o jedné věci teď přemýšlím: když se ve středověku nadužíval trest interdiktu, tedy jakási generální stávka celého církevního aparátu, lidé nakonec hledali způsob, jak se dostat k Bohu přímo, bez instituce. Způsobilo to rozvoj mystiky, zejména hnutí „devotio moderna“ a do jisté míry to přispělo k vzniku reformace. Tady vidím jistou analogii – katolická církev nyní stojí před nutností další reformace. Pokud církev neprovede zásadní změny v pojetí kněžství, pak během další generace budou zavřené kostely, semináře a kláštery velmi častým jevem. Už teď se to v mnoha zemích děje a dovážení kněží ze zahraničí není žádné řešení. Změna musí nastat nejen v tom, že i západní církev umožní svěcení ženatých mužů a diakonát žen, jak to žádala nedávná synoda, nýbrž provede radikální reformu v celé koncepci výchovy a vzdělání kněží a hlavně ve stylu kněžské služby – kromě jiného se bude třeba vrátit k praxi spojení kněžství s civilním povoláním, jak jsme to praktikovali v době komunistické perzekuce. „Velebným pánům“ minulých dob je odzvoněno.

Letošní půst od bohoslužeb – podobně jako zkáza katedrály Notre Dame na konci postu minulého roku – je možná prorockým znamením.

Není to trest boží za modernizaci církve – jak by to rádi vykládali tradicionalisté s jejich představou mstícího zlého boha – je spíš test, test církve, zda je připravená mnohé věci opustit a změnit a zajet na hloubku. Pro tradiční zvykové křesťany, pro něž byla nedělní účast na mši hlavním a někdy jediným projevem jejich křesťanské identity, to znamená výzvu položit si otázku, co je skutečně srdcem a zdrojem jejich víry, z čeho všeho žije jejich vztah k Bohu.

Co tento zákaz znamená pro každodenní činnost kněze? Jak se s tím v praktické rovině vyrovnáváte Vy? Jakým způsobem chcete nyní k lidem promlouvat? Co například plánuje akademická farnost v Salvátoru? Chystáte nějaká speciální opatření?

Pro mne osobně to znamená především zodpovědně teologicky promyslet tuto situaci jako šanci. Nabízím kázání na našich webových stránkách www.farnostsalvator.cz, jako to ostatně děláme už léta. Mají pravidelně několik tisíc zhlédnutí. „Salvátor“ se stal během posledních 30 let jednou výraznou podobou českého křesťanství, které zdaleka není omezeno zdmi kostela a přesahuje i hranice mezi církvemi, ba i hranice mezi věřícími a „nevěřícími“.

 Těch 91 mladých lidí, kteří se letos v naší farnosti připravuje na křest v příštím roce,  plus 62 pokřtěných, kteří však neprošli v dětství náboženskou výchovou a nyní se u nás připravují na biřmování, dostává pravidelně po dobu téměř dvou let každý týden přednášky a několikrát za rok společné víkendy. Nyní mají tyto přednášky k dispozici na internetu.

Také jsme v Akademické farnosti udělali jednu zásadní zkušenost. Pokud jsme se soustředili především na liturgii, svátosti, kázání a přednášky, pak mnozí z těch, kteří zažili během pražských studií živou inspirující farnost, pak doma nedokázali zakotvit v kostele s několika hluchými babičkami a vyhořelým farářem, objíždějícím mrtvé farnosti a často vykládajícím hlouposti. Když se však jedním důležitým těžištěm naší pastorace stal exerciční dům v Kolíně, nabízející bohatý program různých meditačních kursů, pak lidé, kteří si tam osvojili umění kontemplace a kontemplativního přístupu k životu, ve víře vytrvali – dokonce i v té u nás převažující podobě církve. Také tato zkušenost mi ukazuje směr, kterým by se církev měla v budoucnosti vydat. K tomu dokonce nutně nepotřebuje množství vysvěcených kněží a tradiční kostelní provoz.

Lze jít nyní například ke zpovědi? Lze si představit, že by svátost smíření probíhala nějak na dálku? Jak je tomu nyní se svatým přijímáním?

Svátost smíření vyžaduje osobní kontakt a jsem přesvědčen, že i mše se má konat jako osobní setkání, nikoliv jako televizní program. Proto na sítě dáváme pouze promluvy, eucharistie je něco jiného. „Hostina na dálku“ je poněkud absurdní.  Jsem přesvědčen, že „půst od svátostí“ může být také dobrou zkušeností, že víru lze živit i jinak. Můžeme tento půst přijmout také jako výraz solidarity s těmi, které církev od svátostí odstrkuje – například lidi žijící po rozvodu v pouze civilním manželství.

Měli by se kněží vydat za lidmi do ulic, jako to učinil papež František? Nebyl by to ale na druhou stranu risk pro jejich zdraví?

Pokud by někdo umíral nebo byl v jiné opravdu hraniční situaci, mám doma roušku, brýle a a ochranný oděv a jistě nejsem jediný kněz, který by tuto službu opravdu potřebným poskytl.
Když mi však lidé píšou, že bychom nyní naopak měli sloužit spoustu mší každou neděli po malých skupinkách, je to spíš projev magického přístupu k náboženství.
Jeden polský arcibiskup nyní poslal pastýřský list své diecézi, aby kněží ignorovali hygienická opatření, protože svěcená voda zahání ďábla a přijímání do úst přece nemůže nikoho ohrozit, protože Pán Ježíš přece není infekční. To je jen další důkaz, že ani arcibiskupská hodnost neposkytuje imunitu  proti viru hlouposti a bigotnosti. Je to dědictví doby, kdy byli vybíráni za biskupy lidé ne podle vzdělání, duševních a duchovních kvalit, ale podle razance, s níž odmítali potraty, antikoncepci, svěcení žen a homosexuální svazky. Ten přezbožný arcibiskup asi vůbec netušil, že jeho pojetí eucharistie opakuje starověké bludy (doketismus a monofyzitismus – popření skutečného lidství Kristova) a odporuje katolickému učení o tom, že transubstanciace chleba a vína při mši nemění jejich fyzikálně-chemické vlastnosti (transsubstanciace -„přepodstatnění“ - podle scholastiků mění „substanci“, nikoliv „akcidens“). Když lidé v sekulární společnosti jsou nábožensky nevzdělaní, nemohou za to; jestliže jsou však biskupové teologickými analfabety, je to špatné znamení.

Co byste lidem doporučil dělat, aby z nastalé situace nepanikařili, nezbláznili se a neztratili víru, že tuto krizi lze přečkat? Čím byste na společnost apeloval?

 Apeluji na zdravý rozum a zdravou víru – to jsou důležití spojenci proti panice. Zdravý rozum chrání před „fake-news“, umožňuje střízlivé rozlišování a zodpovědnou volbu, zdravá víra umožňuje vstoupit do vždy nejisté budoucnosti s odvahou, důvěrou a nadějí. Tyto poklady nelze předávat jen slovy, nýbrž především osobním příkladem. Společnost potřebuje mít před očima osobnosti, vyzařující pokoj, moudrost a empatii.

Co byste popřál/doporučil státníkům, kteří krizi řeší z politických pozic, a co bezpečnostním a zdravotnickým sborům, které se starají o lidi v terénu?


U nás je to s politickou garniturou těžké – lidé si zvolili prezidenta, který je neviditelný a nefunguje (řekl bych skoro: naštěstí) a premiéra, který chápe stát jako svou firmu – a oba se obklopili především loajálními kývaly. Ale je to naše legitimní vláda a já jí jistě držím palce, aby situaci zvládla a respektuji její nařízení;  teď není čas na politické soupeření, musíme táhnout za jeden provaz.   Doporučení je jediné: státní aparát i zdravotníci se musí řídit pokyny skutečných odborníků a ti musí neustále sledovat a vyhodnocovat zkušenosti za zahraničí.

Jak by mohla podle vás pomoci katolická církev, ať už v terénu nebo v rámci politiky?

 Je několik věcí, které by rozhodně církve – nejen katolická – dělat neměly. Měly by se varovat spících agentů pomstychtivého boha, kteří ožijí při každé pohromě a chtějí z ní vytloukat náboženský kapitál. Těch prodavačů strachu je v církvích hodně. Když jsem před dvěma lety slyšel kázání o apokalyptických hrůzách, které budou následovat po podpisu Istanbulské smlouvy – budou zřizovány vyhlazovací tábory, rodičům budou odnímány děti a prodávány do otroctví, budou nám vládnout homosexuálové - kázání, sestavené z fake-news proruských dezinformačních sítí a bulváru, kázání, v němž nebyla ani jiskřička evangelia, víry, naděje a lásky, uvědomil jsem si, že to nebyl jen výraz stařecké depresivity kazatele, nýbrž projev nemoci jednoho typu umírajícího náboženství: projev zoufalství. Sören Kierkegaard už v předminulém století nazval tuto nemoc měšťansko-církevnického křesťanství „nemocí k smrti“.  Jistý typ křesťanství skutečně umírá a nedokáže se s tím smířit: bojí se a chce strašit druhé.
Církev by měla být tím, čím ji chce mít papež František: „polní nemocnicí“. Papež touto metaforou míní, že by neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších. Ve svých přednáškách v Bostonu a v připravované knize se snažím rozpracovat tuto metaforu. Chci ukázat různé aspekty této úlohy „polní nemocnice“: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se říší zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu), terapeutickou a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).

Vidíte pro současnou situaci ve společnosti nějaké podobenství v Bibli?
 
Četl jsem humorný soubor biblických doporučení, které ovšem ocení jen znalec Písma a církevních dějin: „Myjte si často ruce“ (Pilát Pontský); „Nezdravte se políbením“ (Jidáš Iškariotský); „Nedotýkejte se navzájem“ (Máří Magdaléna); „Nedotýkejte se otevřených ran“ (Tomáš Apoštol); „Neztrácejte hlavu!“ (Jan Křtitel); „To není Apokalypsa!“ (Jan Evangelista); „Nejezděte do Číny!“ (misionář Matteo Ricci SJ).
 Ale když mám odpovědět vážně, doporučuji knihu Job. Ta je velkým varováním před tím, abychom tváří v tvář utrpení netrousili laciné náboženské fráze.

Když to řeknu lidově, co naší společnosti coronavirus vzkazuje?

Chovejte se klidně a moudře, buďte navzájem solidární. V těžkých chvílích se o Čechy nebojím, pamatuji dramatické chvíle ruské okupace v roce 68 i převratu v roce 89, kdy jistí generálové chtěli táhnout na Prahu: v dramatických momentech česká společnost reaguje dobře, tvořivě, solidárně – a hlavně s humorem. Už teď je mnoho anekdot o koronaviru. Jedna za všechny: Babiš tvrdí: Tak dlouho mne chtěli Češi zavřít, až jsem je všechny zavřel já!
Problém je v tom, že jakmile nám otrne, vracíme se k starým nectnostem a malicherné rozhádanosti.

Co bychom si ze současné situace měli vzít jako ponaučení a inspiraci do budoucna?

Pandemie nám ukazuje, že náš svět je ne-mocný. A nemyslím tím teď jen lidi na nemocničních lůžcích. České slovo nemoc vystihuje tento stav: opak moci. Dlouho jsme byli opojeni mocí: nejen komunisté si mysleli, že „poručíme větru, dešti“, že vezmeme do své režie přírodu a dějiny, využijeme bezuzdně všechny možnosti, které nám poskytla technika, že se nebudeme ptát, zda všechno, co můžeme (ve smyslu: dokážeme) také můžeme ve smyslu „smíme“ (zda je to morálně přípustné a zodpovědné). Můj učitel Jan Patočka mluvil o „silách dne“ (mravně nekontrolované moci vědo-techniky), které vedou do noci tragického ztroskotání. Byli jsme příliš sebejistí, mysleli jsme si, že mechanismus vědecko-technického pokroku je posvátná kráva, která nás poveze bezpečně ke světlým zítřkům, že všechno máme pod kontrolou a tudíž vše je nám dovoleno. Musíme se jako civilizace – tedy počínaje každým z nás - změnit: být pokornější, ukázněnější, zodpovědnější.

Věříte, že celá krize nakonec dopadne dobře, a vzejdeme z ní posílení?
 
Ano, věřím, i když má víra je spíš než jistota stálý zápas s pochybností.  Víra, naděje a láska jsou tři křesťanské ctnosti, které jsou nám dány jako dar a úkol, máme je za všech okolností zachovat a rozvíjet. V určitých situacích je to úkol poměrně náročný.


(rozhovor vedl Ondřej Koutník, uveřejněno v Seznam Zprávy 18.3. 2020)