Česká křesťanská akademie

T. Halík převezme profesuru na univerzitě v USA



Americká jezuitská univerzita Boston College založila před několika lety na své teologické fakultě profesorské místo (tzv. Duffy Chair in Global Christianity), které je každý rok obsazeno jedním teologem z jednoho kontinentu. Podle regulí má univerzitou vybraný „internationally recognized scholar“ přednést na počátku kalendářního roku „sérii pěti veřejných přednášek, zaměřených na aktuální teologické výzvy daného kontinentu; nemají pouze informovat o stavu teologického bádání na daném kontinentu, nýbrž především nastolit nové otázky a nabídnout nové vhledy pro teologické uvažování v Severní Americe a ve světě.“ Přednášky jsou pak publikovány formou knihy v USA, případně v dalších zemích. Letos tuto katedru převezme profesor Tomáš Halík z Karlovy univerzity v Praze.

Tomáš Halík nazval sérii pěti přednášek „Křesťanství v Evropě. Hledání identity v postreligiózní a postsekulární době.“ Témata jednotlivých přednášek jsou

1) Poslání veřejné teologie: číst znamení doby

(„Kairologie“ jako teologická hermeneutika soudobé kultury)

2) Návrat nebo proměna náboženství ?

( Je postmoderní doba postsekulární?) 

3) Východ a Západ: dvojí zkušenost evropského křesťanství

(„Tvrdá“ a „měkká“ sekularizace)

4) Identita křesťanství v proměnách dějin

(Dějiny víry jako „ressurectio continua“)

5) Objevit nové dimenze katolicity a ekumény

(Destruktivní či terapeutická podoba náboženství? Diagnostická, preventivní, terapeutická a rehabilitační role společenství víry)

Podle T. Halíka je sekularizace důležitou, nikoliv však konečnou fází dějin náboženství; sekularizace jako důsledek změny společensko-kulturního kontextu přinesla spíše než oslabení hlubokou transformaci společenské role náboženství.

Posílila se politická role náboženství jako nositele ohrožené skupinové identity a rovněž role spirituality jako hledání osobní identity a životního zakotvení. Vztah náboženství a politiky už nelze vnímat pouze optikou vztahu církve a státu, protože církve ztratily monopol na náboženství a národní státy monopol na politiku.

 Teologie osvobození se zaměřila na situaci lidí na okraji společnosti; avšak také zkušenost lidí na okraji či za hranicemi náboženských institucí je „locus theologicus“. Lidi dnes nelze jednoduše dělit na věřící a nevěřící – obě skupiny jsou uvnitř pestré a oba postoje se prolínají.  

Dějinné zkušenosti pozdní moderny otřásly nejen tradičním náboženstvím, ale i sekulárním humanismem; je třeba budovat „solidaritu otřesených“ (Patočka). Budoucnost církví závisí na schopnosti vyjít za stávající institucionální i mentální hranice a solidárně, bez proselytismu, doprovázet „hledající“ a učit se i od nich. 

Je třeba rozvinout vizi papeže Františka - vizi „církve jako polní nemocnice“. Součástí teologie má být „kairologie“ – teologická hermeneutika proměn v kultuře a společnosti a rovněž vytváření „imunitního systému“ vůči populismu a zneužívání náboženství; součástí pastorace také terapie traumat a jizev osobní i dějinné minulosti.

Teologicky viděno, krize víry a církve a permanentní úsilí o reformu jsou účastí na pokračujícím tajemství velikonočního dramatu smrti a vzkříšení, který je srdcem křesťanství. Ze současné krize evropského křesťanství mohou vzejít překvapivě nové podoby křesťanství: budoucnost přinese více různých podob, jak být křesťanem.