Česká křesťanská akademie

Kněz mezi policisty


Vaše služba souvisí se smyslem toho, co děláme, charakterizoval roli kněze mezi francouzskými policisty jeden z jejich velitelů. Noel Choux, katolický kněz, je nablízku blízkým zabitých policistů i jejich otřeseným kolegům.

Poté, co jsi opustil náročný post koordinátora  francouzských náboženských pořadů v nejrůznějších oblastech a koutech světa, ses dal jako kněz do služeb francouzské policie. Ve Francii ale existuje odluka církve od státu, a tak se ptám, jak je možné, že tam existuje nějaká podoba spolupráce mezi státní policií a církví, a jak konkrétně vypadá?


Je to opravdu dost zamotaná věc. Pro vysvětlení se musíme vrátit k počátku dnes praktikovaných a platných vztahů státu k církvím. Ty ve své dnešní podobě stanovil v roce 1905 známý zákon o odluce církve od státu. Tehdy bylo nicméně rozhodnuto o přítomnosti církve ve čtyřech oblastech francouzské společnosti: v armádě, ve věznicích, ve školství a v nemocnicích.  Důvodem těchto čtyř jakýchsi výjimek byla vůle umožnit účast na bohoslužbách těm, kterým v tom nějak brání jejich situace. Týkalo se to katolíků, protestantů, židů (a snad, nejsem si zcela jist, také pravoslavných). Muslimů se tato dohoda tehdy ještě netýkala.

Zapojení představitelé těchto náboženských společenství byli státem uznáni a také placeni. Policie, kterou dnes ve Francii máme, tehdy ještě neexistovala, byla tu nějaká sdružení, jestli se nepletu byla tu např. „brigáda tygrů“ nebo něco podobného, a proto nebyla policie v této dohodě zahrnuta. Policie se začala organizovat po druhé světové válce a motorem tohoto vývoje byla prefektura hlavního města, Paříže, které pociťovalo potřebu takového útvaru především kvůli své velikosti a jejích důsledků. Významnou úlohu přitom sehráli aktéři osvobození Paříže od nacistů. Skoro dvě stovky jich v těchto bojích přišly o život a tak jejich vůle měla po válce velkou váhu.

Ani pak ale cesta duchovních mezi policisty nebyla snadná. Ba naopak. V padesátých a šedesátých letech, v  průběhu alžírské války začalo být pro křesťany skoro nemožné být mezi francouzskými vojáky a nemít hluboké výčitky svědomí. Pregnantně to na konci této války, snad v roce 1960, shrnul katolický spisoval Gilbert Cesbron do názvu významného článku, který zněl: Nelze být zároveň policistou a křesťanem!

To bylo vážné slovo! Znám  jednoho člověka českého původu, který byl jako naturalizovaný Francouz odvelen do Alžíru během té války a dodnes si nese následky toho, co tam viděl a musel dělat …

Však se také ti první, jejichž svědomí bylo zasaženo alžírskou válkou a kteří se začali tímto problémem zabývat, scházeli vlastně ilegálně! Začali protestovat proti mučení alžírských odpůrců francouzské koloniální politiky a začali se scházet v malém kumbálu jednoho pařížského bistra blízko kostela Saint-Germain-des-Prés. Proto se od té doby koná pamětní bohoslužba za zemřelé členy jejich později rozrostlého sdružení o svátku sv. Martina právě v kostele Saint Germain.

Na první schůzce tam v roce 1962 byli jen tři a já jsem se nedávno setkal s posledním z nich, který ještě žije. Všichni byli katolíci, a tak hledali nějakého kněze, který by se k nim chtěl přidat. Našli jednoho, který byl před válkou sekretářem na policejní prefektuře a po válce se stal knězem-členem Mission de France, jejímž členem jsem také já. Ustavili tedy občanské sdružení, a protože žádnou křesťanskou duchovní správu nemohli oficiálně založit, dali si název GPC (Groupe de la Police Chrétienne). Později ale pociťovali nesnáze s prezentací „křesťanské policie“ a tak změnili název na Police et Humanisme. V důsledku tohoto názvu pak byli často považováni za zednáře! To bylo v roce 1963, takže celá ta záležitost má za sebou třiapadesát let trvání. Pak, po skoro čtyřiceti letech činnosti, byl zmíněný kněz přeložen do Marseille a začalo hledání náhradníka. Nebylo to jednoduché, kněží není nikde nazbyt. Já jsem se v té době už sice snažil spíše o ústup ze svých dosavadních povinností, ale nakonec jsem se přesto přihlásil a tak jsem v této roli činný už jedenáct let.

To už je také dost dlouhá doba, a to jste pořád ještě „známí, ale neuznaní“ (oficiálně) ani státními, ani církevními autoritami?


Byli jsme dost dlouho cosi jako partyzáni, neuznaní ani státní, ani církevní autoritou. Ale je to zároveň hezký příklad postupu v občanské společnosti, ve které jsou zajištěny občanské svobody! Člověk, který jich umí užívat, může vytvářet nejrůznější a nejnečekanější věci, a tak jsme si i my nakonec řekli, že přece nemůžeme natrvalo zůstat v jakési „ilegalitě“. Vystoupit z ní bylo snazší na církevní půdě a tak je už tři roky biskup naší Mission de France zároveň církevním představeným naší Communauté chrétienne des Polices de France.

Je to laické sdružení, jehož současným církevním představeným je Mons. Giraud. Já jsem duchovním, doprovázejícím celé hnutí, které teď už má zastoupení v deseti francouzských městech, a s ohledem na tuto mou úlohu se účastním především setkání odpovědných místních vedoucích a jsem jakousi spojkou mezi nimi a místními biskupy, především ve chvílích, kdy někde nějaká buňka tohoto hnutí vstupuje na scénu. To vyžaduje setkání s místním biskupem, při kterém mu vysvětluji, o jaké hnutí se jedná, čím se zabýváme a co to i pro něj, pro jeho diecézi znamená.  Důležité je získat nějakého místního kněze pro místní skupinu – zabere mu to tak desetinu jeho pracovního času – a ten pak má být duchovním průvodcem místní skupiny a spojkou na biskupa i na celostátního představeného, v současnosti, jak jsem už uvedl, Mons. Girauda. 

Ve vztahu ke státním autoritám jsem se pokoušel promluvit s ministrem vnitra, ale nejdříve bezvýsledně.  Pak to ale najednou přišlo – opět – z popudu pařížské policejní prefektury! Bylo to v návaznosti na množící se teroristické útoky, mezi nimi známé přepadení redakce Charlie Hebdo, a já jsem se snažil co nejdříve být otřeseným policistům nablízku. Za těchto okolností bylo prefekturou jmenováno pět  „referenčních“ osob – žid, katolík, protestant, pravoslavný a muslim.

Platí to teprve od začátku letošního roku. Kromě katolíka to byli už existující duchovní, působící v gendarmerii (která je součástí armády, ve které byli ustanoveni duchovní už v roce 1905). Jsou podřízeni ministru obrany. Já jsem v návaznosti na krok prefektury požádal o svolení ke konání bohoslužby první úterý v měsíci (to je na prefektuře policie polední přestávka) v kapli naproti katedrále Notre Dame, v těsné blízkosti slavné „Sainte Chapelle“.

Člověk tam musí projít všemi možnými kontrolami, a tam teď tedy jednou měsíčně sloužím mši svatou. Sejde se patnáct až dvacet osob. Jsou to městší strážníci, komisař, velitelé různých jednotek a někdy přijde i policejní prefekt. Potom se scházíváme v bistru k občerstvení. To je moje pravidelná účast v policejním prostoru. Nicméně máme přislíbenou malou kancelář v prostorách prefektury.

Katolíci jsou navyklí v takových souvislostech na mši svatou. To ale neříká nic o tvé vlastní činnosti, ke které jsi byl přizván prefekturou. O jakou konkrétní činnost přitom jde a co k ní přitahuje tebe?

Policisté mají dnes u nás těžký život. V loňském roce přišlo ve Francii o život při výkonu služby 52 policistů. Je to služba významná pro společnost: městských strážníků je ve Francii 35 000, policistů 140 000. Já jsem na pohřbu každého policisty, který přišel o život ve službě francouzské společnosti.  Procházím následně také služebními místnostmi, komisariáty, ve kterých tito lidé sloužili, abych s jejich kolegyněmi a kolegy diskutoval, vyslechl jejich reakce – a právě tohle je hlavní náplní mé činnosti. Je v tom mnoho utrpení a jednoduchých lidských starostí. Jsou jim k dispozici lékaři, psychiatři, sociální asistenti, ale ukázalo se, že to nestačí. Jeden ze starších policistů odpovědných za poměrně velký sektor práce mi řekl: Vaše služba souvisí se smyslem toho, co děláme.

Nedávno jsme zažili vraždu policisty u něj doma, před očima jeho ženy a jeho dětí. Tam jsem si uvědomil také často opomíjenou roli a situaci manželek policistů. Po té vraždě si i další manželky policistů najednou začaly klást otázky typu: Tak to se teď musíme obávat, že po nás budou střílet i v našem soukromí, v bytě a před očima našich dětí?

Mé telefonní číslo si v prostředí policistů předávají a řadu rozhovorů mám v poslední době právě s jejich manželkami. V tom turbulentním dění tak najednou i v naší demokratické společnosti v současné napjaté situaci u nás ve Francii vystupuje do popředí otázka smyslu a jeho hledání v tom, co děláme a čím žijeme.

Petr Kolář SJ


P. Noël Choux

byl vysvěcen na kněze v roce 1973 pro službu v Mission de France (svébytné skupině 160 kněží v čele s biskupem), kteří působili v běžných povoláních. Původně se P. Choux věnoval marketingu a PR, následně pracoval mezi mladými lidmi, cirkusáky a umělci. V roce 1992 odešel do Prahy a pomáhal české katolické církvi naučit se komunikovat s veřejností. Založil společnost Imago, která se proslavila večerníčky Broučci, a Institut komunikace, díky němuž řada mladých lidí získala možnost sbírat novinářské zkušenosti v zahraničí. 8. listopadu 2016 obdržel od pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky medaili biskupa Antonína Podlahy za přínos v oblasti duchovní tvorby s duchovní tematikou.

Předplaťte si revue Universum!