Česká křesťanská akademie

Oprava Universum 1 / 2012


V Universu 1 / 2012 (s. 23) byl uveřejněn původní text prof. Hanse Künga Plody druhého vatikánského koncilu napsaný exkluzivně pro naši revue. Nedopatřením byla publikována neupravená verze překladu, za což se čtenářům omlouváme. Zde přinášíme text jazykově upravený a správný.
 
Hans Küng: Plody druhého vatikánského koncilu
Nejkrásnějším plodem druhého vatikánského koncilu není žádná z jeho jednotlivých reforem, nýbrž celková paradigmatická změna, kterou přivodil. Tímto koncilem končíúdobí středověké restaurační protireformace, obranářství, polemik a dobyvatelských snah katolické církve, a to navzdory přetrvávajícímu odporu římského centra. Je to počátek nové epochy, konstruktivní obnovy na všech úrovních církevního života, ve spolupráci a rozumných vztazích s ostatními křesťany, židy a jinými náboženskými společnostmi i s celým moderním světem.
Šestnáct odhlasovaných dekretů v průběhu čtyřleté práce koncilu společně představujedokumenty tohoto církevněhistorického přechodu. Jako celek přece jen vyjadřují zřetelné nasměrování k obnově a obrodě. Nikdo nemůže popřít, že pokoncilní církev je jiná než předkoncilní!
O hlavních výsledcích dekretů jsem psal už ve svých pamětech a doložil jsem, jak například dekret o ekumenismu znamená také pro katolickou církev neodvolatelný počátek éry ekumenismu. Koncil se zabýval řadou významných reformních požadavků a potřeb, a jak jsem psal ve své knize Konzil und Wiedervereinigung (1960), splnil hlavní naléhavé úkoly. 
Církev na druhém vatikánském koncilu
·       uznala závažnost reformace jako náboženské události,
·       ocenila význam bible v bohoslužbě, v teologii a v celém životě církve,
·       uskutečnila pravou bohoslužbu slova i večeře Páně s plnou účastí lidu,
·       uznala význam laiků v bohoslužbě a v životě křesťanského společenství,
·       přijala metodu inkulturace a dialogu s jinými kulturami,
·       reformovala lidovou zbožnost.
Znamená snad tento výčet, že bylo dosaženo úspěchu ve všech oblastech církevního života? V tomto směru jsem opravdu nikdy nepodléhal naivním představám o možnostech koncilu. Euforii jsem nepodlehl ani v jeho průběhu, ani po jeho ukončení. Trvale jsem poukazoval na základní napětí mezi církví usilující o reformy a kurií, která se reformám bránila; některým církevním instancím jsem se přitom stal nepohodlným a neoblíbeným.
Které otázky tedy koncil nevyřešil?
·       kontrolu porodnosti spojenou s osobní odpovědností
·       problémy smíšených manželství (uznání sňatků, výchovu dětí)
·       kněžský celibát v latinské církvi
·       strukturální a personální reformu kurie   
·       reformu kající praxe: zpověď, odpustky, páteční půst
·       reformu prelátských oděvů a titulů
·       reálnou spoluúčast místních církevních oblastí při jmenování biskupů; převod papežské volby z kardinálského kolegia na církevně reprezentativnější biskupské synody.
Přes všechna zklamání je ale zřejmé, že konání koncilu mělo smysl. Kde bychom bez něj dnes byli v liturgii, teologii, pastoraci, ekumeně, ve vztahu k židům a jiným náboženstvím, k sekulárnímu světu? Druhý vatikánský koncil  jistě nedosáhl všeho, čeho dosáhnout mohl. Ale dokázal mnohem více, než mnozí očekávali. Napsal jsem tehdy: „Koncil bude naplněním velkých nadějí, nebo bude velkým zklamáním. Jestliže splní jen malé naděje, bude to – vzhledem k závažnosti celosvětových situace a potíží křesťanstva – velké zklamání.“ I dnes – ohlédneme-li se na uplynulých padesát let – se odvažuji říci, že koncil přinesl přes všechna nemalá zklamání naplnění velkých nadějí.

Prof. Hans Küng pro Universum, březen 2012