Česká křesťanská akademie

XIX. Dny Josefa Zvěřiny 2013 Praha

10. – 11. 5. 2013

Konference byla věnována 100. výročí narození kněze Josefa Zvěřiny, prvního prezidenta České křesťanské akademie
a výrazné křesťanské osobnosti. Téma „Odvaha být církví“ navazovala na jeho slavný text z roku 1978, z doby komunistické nesvobody, přesto text velmi aktuální. Na toto téma hovořili přední čeští teologové, filosofové a církevní hierarchové v prostorách emauzského kláštera v Praze.

Úvodní slovo
Tomáš Halík připomenul uplynulé ročníky Dnů Josefa Zvěřiny
a představil partnerské organizace Konrad Adenauer Stiftung a Katolickou teologickou fakultu. Konference má za úkol rozvíjet intelektuální dědictví Josefa Zvěřiny a následovat cestu, na které učinil významné kroky. Odvahu církev vyžaduje i dnes, potřebuje odvahu přemýšlet, odvahu mít otevřené srdce, odvahu číst znamení doby, odvahu jít proti směru obecného smýšlení.
Josef Zvěřina byl vždy na straně těch, kteří se nebáli a stáli na straně svobody a demokracie. Demokracie má duchovní a morální rozměr, který se ČKA nejen na tomto fóru snaží rozvíjet.

1. referát
Vojtěch Novotný úvodem přiblížil text Josefa Zvěřiny, ke kterému se vztahuje název konference „odvaha být církví“, připomenul, za jakých okolností text vznikal a posléze se soustředil na aktualizaci výše sděleného, tedy na ono „dnes“. Hovořil o církvi nehotové, církvi živé, vyvíjející se a učící se. Církev je církví skutečně tehdy když má odvahu skoncovat
s minulostí a zcela se vydat, nijak se nezajistit, ani bohatstvím, ani svou vyvoleností, ani moudrostí zákona. Církev si musí být vědoma své hříšnosti a pokorně přijímat skutečnost, že potřebuje vnitřní obnovu a hledání živých forem křesťanského života. Co tedy znamená odvaha a radost být církví? Je to odvaha a radost hledět na reálný život jakéhokoliv křesťanského shromáždění očima víry a poznat, že je navzdory svému hříchu církví.

Panelová diskuse
Kardinál Miloslav Vlk zdůraznil, že zkušenost, kterou zformuloval Josef Zvěřina je důležitou zkušeností nejen u nás
v malé církvi, ale také za našimi hranicemi. Na Radě evropských biskupských konferencí v Německu doposud čerpají zkušenost české církve s komunistickou totalitou a ještě i dnes reagují a komentují texty, které sepsal Josef Zvěřina, nebo Oto Mádr. Odvaha být církví znamená přijmout její bolesti a šrámy. Hlasy těchto kněží byly a jsou prorocké. Jan Pavel II. vybízí k tomu „být církví“ a říká také, že máme „znovuobjevit působení Ducha svatého“.

Tentýž papež napsal na prahu nového tisíciletí encykliku, kde říká „jestliže nebudeme církví společenství, tak všechny ostatní struktury jsou jen masky. Jedna dimenze jsou instituce (ne struktury) – svátosti, kněžství atd. a druhá dimenze je charismatická - laická, mariánská. Odvážně pronesl, že tyto dvě dimenze jsou koesenciální. Papež se tak skutečně dotýkal toho, v čem je dnes nutné být odvahou církví. Totéž vyjadřují velké projevy papeže Benedikta XVI.

Ivana Vlková rozlišuje různé církve s diferencovanými potřebami, jinou odvahu musí nalézt církev, kde jsou křesťané v ohrožení, potřeby jsou různé denominace od denominace, zaměřila se na své zkušenosti ze svého okruhu působení
a hovořila o tom, kde by ráda více vnímala odvahu nejenom jiných, ale také svoji. Prostředí, kde působí je určité ghetto, převládají duchovní osoby (Katolická teologická fakulta), vnímá, že toto prostředí je poznamenáno určitým druhem lenosti, věci se neřeší, nechávají „se vyhnít“ a je také ovlivněno virtuální realitou. Takže také toto „gheto“ je dítětem své doby. Žije se ve snech, takovýto virtuální únik od reality se nazývá „modloslužbou“ a je to odklon od skutečnosti
a spoléhání se na něco co oporu dát nemůže.

Církev hledá své postavení, mění se její role ve společnosti, nemůže se utíkat do minulosti a snažit se o nostalgickou restauraci starých časů. Rozevírají se nůžky mezi tím, o co se starají teologové a mezi zbytkem věřících. Církev potřebuje odvahu žít v realitě, nikoliv ve virtuální realitě. Církev trpí nedostatkem silných osobností. Věřící často nevědí jak být církví, na hierarchii shlížejí jako na modly. Nejsme ochotni naslouchat a přijímat zpětnou vazbu. Mluvíme, píšeme o tom, ale málo nasloucháme. Odvaha je také jít dopředu a nechat se poučit – na všech úrovních v církvi.

Jan Kotas hovořil z perspektivy kněze, teologa a (bývalého) sekretáře kardinála Vlka. Církev je obtížena pocitem obrovského množství úkolů, toho, co by bylo možné udělat, co všechno je důležité udělat, co všechno se od ní čeká. Hovořit o tom, k čemu potřebuje najít církev odvahu, to znamená hovořit také k sobě. Vracet se k prorockému poslání církve. Je důležité, aby církev byla místem, kde žije opravdová modlitba.

Dále by měla být církev místo, kde se děje odpuštění, kde najde útěchu ten, kdo chybuje, církev jako nástroj záchrany. Třetí věc, církev jako místo, kde se hledá, kudy vede pokojná cesta. Další věc je nezhrzená, trpělivá a statečná přítomnost v tomto světě. Přítomnost, kdy dáváme s tichostí, která není manipulativní, najevo, že toho druhého máme rádi a že vidíme naději pro tenhle svět. Příkladem je modlitba za nepřátele, modlitba s nezlomnou vírou, pokojná
a tichá. Takže církev jako místo modlitby, jako místo odpuštění, místo rozlišování uprostřed chaosu, místo tiché
a nezhrzené přítomnosti a znamení naděje ke sdílení života a zároveň snaha pomoci celé té pospolitosti, aby nehynula.

2. referát
Tomáš Halík definoval, jaký typ odvahy byl potřeba v době, kdy Josef Zvěřina psal svůj text. Jistě setrvání ve víře,
v církvi, v kněžské službě, odolat ďáblovým svodům. Zvěřina mj. prohlásil: jedna věc byla, ke které nás nemohli donutit, totiž, abychom je nenáviděli. Odvaha čelit zlu a před zlem nekapitulovat. Přirovnání křesťanů ke kvasu a soli je velmi výstižné, když je někde „přesoleno“ člověk se nemusí cítit úplně dobře, ale když ta sůl chybí, je to také špatně. Sůl nesmí ztratit svou slanou chuť a kvas nesmí ztratit onu dynamiku, onu sílu, schopnost prokvasit celé těsto. Je třeba být solidární se světem a lidmi naší doby. To připomíná manželský slib – jakoby církev slíbila světu úctu, věrnost a lásku. Církev musí mít nabídku otevřenou pro všechny, ale musí chápat, že její nabídku zaslechnou nemnozí. Církev je chrám
s otevřenými dveřmi skutečně pro každého bez ohledu na rasu nebo místo kde se narodil.

Církev prošla historicky mnoha proměnami a vývoj současné společnosti se jí dotýká, dnešní mladí lidé nechtějí po vzoru svých předků víru pouze přijmout bez výhrad. Smířená různost znamená možnost oslovit různorodou společnost. Mnoho lidí má potřebu svobody, potřebu dynamického hledání a církev má mít prostor i pro tuto vnitřní pluralitu. V církvi je také nedostatek žen. Církev se stává menšinou, které většina nerozumí. Křesťanství a náboženskost je nesamozřejmou věcí v tomto světě, což je ohromná šance a velká výzva. Církev je cesta, neustálé dění. Tomáš Halík přemýšlí o nové knížce s titulem Odpoledne víry s odkazem na Jungovo Odpoledne života, kdy v první etapě života se člověk soustředí na věci vnější, pak přichází polední krize a po ní a v ní se člověk rozhoduje, zda zůstane u vnějších struktur nebo sestoupí na hloubku a pokusí se o určitou spiritualitu a novou dimenzi života. Přirovnal uplynulých 2000 let církve k církevnímu dopoledni a současný stav k polední krizi. Nyní je šance hledat Boha hlouběji, smysl je uložen hlouběji. S tímto hlouběji ukrytým Bohem je šance jít cestou víry, naděje a lásky. Je tu šance oprostit se od křesťanství jako nějaké ideologické říše a najít křesťanství vtělené do příběhu lidí a do společenství.

3. referát
Pavel Hošek přemýšlel o kontroverzi tématu: co si pod církví sloužící a chudou představit? Církev je společenství, pospolitost, učedníků. Církev nemá naučit mluvit všechny svým jazykem, ale má se pokorně naučit poslouchat a mluvit jazykem těch druhých. Křesťané mají jít za chudými, vězněnými a nemocnými, ne proto, aby jim přivedli Krista, ale právě obráceně, chtějí-li se setkat s Kristem, potkáme ho spíše u těch chudých, vězněných a nemocných. Český člověk má chronickou až nespravedlivou nedůvěru k okázalé církvi, ale věří skutkům milosrdenství, věří konkrétním projevům lásky k bližnímu, hmatatelným. Církev je tu pro to, abychom dorostli zralého lidství, radikální humanismus. Víra, láska, naděje je nakloněnost k činu. Co to znamená být církví chudou? Chudí duchem – znamená to nemít postoj sebejistých mravokárců a samo spravedlivých majitelů pravdy. Teologie nesmí být vševědoucí paní, musí samu sebe chápat jako služebnici, jako sestru na hledání pravdy, jak říká otec Zvěřina.

Církev, která ví, že neví, ale která věří, že smí doufat. Církev svobodná, skromná, štíhlá. Žijeme v konzumní době
a sama církev je konzumem prolezlá. Patříme k 15% nejbohatším státům světa, viděno z globálního hlediska jsme tedy nesmírně bohatí. Důraz na sociální angažovanost, na to aby křesťané intenzivně promýšleli pomoc chudým, nuzným
a nemocným neznamená, že církev má ztratit duchovní hloubku. Nejen aktivismus a společenská angažovanost, ale hluboká spiritualita. Matka Tereza jako ukazatel cesty. Otevřeným, angažovaným společenským hnutím, nikoliv sebestřednou organizací v pokušení prosazovat dobro mocenskými prostředky. Vším co církev má může účinně
a nezištně sloužit.

Panelová diskuse
Jan Sokol vzpomenul na osobní setkání s Josefem Zvěřinou. P. Zvěřina měl vzácnou schopnost, odvahu vystoupit, vystrčit hlavu a něco říct, ne proto, že by se chtěl zviditelnit, ale proto, že nabízel prostor pro to, aby se o něj ostatní mohli opřít. To je požehnání, služba lidem, kterým alespoň trochu ulevíte od jejich starostí. Jednou řekl ohromující věc, ve vězení si uvědomil, že všichni ti darebáci a bachaři a spoluvězni měli maminku, která se o ně starala a nespala, když měli horečku, věnovala jim několik let života a že přece každý ten člověk tu cenu, která do něj byla investovaná, nese. Když se mluví o lidské důstojnosti, není lepší základ zdůvodnění a zároveň je to velmi křesťanský pohled. Odmítání zla, nebo hříchu je příliš málo.

Franz Kafka v jednom deníku napsal: Největší nebezpečí zla je, že vyzývá k boji a strhává člověka na stejnou úroveň. Křesťané jsou jako sůl, píše se v evangeliu - sůl slouží jako konzervační prostředek, sůl brání těstu, aby se zkazilo, proto i křesťanství má sloužit tímto způsobem. Církev sloužící neznamená, že budeme hromadně posluhovat, ale rozhlížet se kolem sebe a sledovat co společnost potřebuje, co jí chybí. Křesťanská služba se nedá odbýt jednoduchým receptem (postižení, bezdomovci), člověk je vybaven svými schopnostmi, aby je využíval, ne aby je nechával ležet ladem.

Tomáš Holub
hovořil o prostoupení krizí víry. Pro dobrou službu společnosti je důležité projít si osobní krizí v tom,
že víra nemá světu co nabídnout, pokud křesťan takovou zkušeností neprojde, tak může vystupovat jako samozřejmě vědoucí a tím to končí. Milost toho, že ta víra se stane něčím, co je radikálně ohroženo, je zásadní podmínkou, aby křesťané mohli působit věrohodně. Máme mít v církvi domov – pokud je člověk někde lidsky přijat a může mluvit otevřeně plakat, nadávat a to ve víře, tak má větší otevřenost k lidem, kteří jsou jinde doma, nebo nejsou doma nikde. Církev nemá působit jako monolit, která nemá náruč.
Ke křesťanské víře patří zkoušet a mýlit se – nežli padat a zase vstávat je větším proviněním stát, abychom nespadli. Prostě odvaha něco zkusit, i kdybychom se měli mýlit. Charakteristika krystalizačního jádra pro globalizovanou společnost je nesmírně důležitá.

Zapsala: Ilona Trnková